Navigace: Sociologie > 13. část Kdo se v tom má vyznat

13. část Kdo se v tom má vyznat

V minulých dílech seriálu byl představen nejen zcela nový úhel pohledu na sociální systém. Čtenář byl také zavalen množstvím argumentů pocházejících ze čtyř vědních oborů a to demografie, sociologie, ekonomie a psychologie. Navíc nikdo z nás nežije mimo společnost a mimo dosah médií. Jak jsem již v minulém pokračování napsal, manipulace médií s vědomím každého z nás je na vysoké profesionální úrovni. Informace, dezinformace (viz 6. díl seriálu) a polopravdy se hrnou z médií, ať stiskneme tlačítko přijímače či otevřeme noviny.   

Skoro slyším Váš povzdech ve smyslu: „Kdo se v tom má proboha vyznat“.

Právě z důvodu lepší orientace čtenáře v předkládané složité problematice, dovolím si se souhlasem pisatelky zveřejnit její nezkrácený dopis a následně na myšlenky v něm obsažené odpovědět. Jedná se z mé osobní zkušenosti o otázky často kladené, což činí dopis pro daný účel velmi cenným.  

Vážený pane inženýre,
sleduji Vaše články v RC Monitoru a živě s Vámi souhlasím, tedy spíše obdivuji, jak přesně to máte zmapováno. Jen v jedné věci souhlasit nemohu, aspoň pokud jsem to správně pochopila, hlásáte jako jedinou odměnu pro ženy za víc dětí jedině dřívější odchod do důchodu. To je jistě správné, odešla jsem, vlastně byla odejita ve svých 54, ale to je strašně málo. Přece ten život pokračuje a není jedno, zda je stáří nuzné nebo přece jen jakž takž důstojné. Sám uvádíte v minulém čísle ten příklad umývačky nádobí, jejíž děti by platily do důchodového fondu mnohokrát víc, než kolik by brala jejich matka. A to je i u nás, aby matka sedmi dětí měla 3 tisíce důchodu, to je ostuda, o které se léta mluví, ale jaksi to nikomu z odpovědných lidí nevadí. Tedy jedná se o děti, které pracují a ten fond udržují při životě, to se musí v každé větě zdůrazňovat, že nejde o počet vychovaných dětí, ale o počet platících dětí, jinak by z toho bylo paskvil, nejlepší důchod by měli ti, kdo nepracují vůbec, jen se nechávají živit od společnosti formou sociálních dávek a přídavků na děti.
Už o tom vedu korespondenci s KDU ČSL mnoho měsíců, ale pořád to jaksi nechápou, sice tam zapracovali návrh daňových asignací dětí pro rodiče, ale je to všechno moc zbytečného úřadování. Za nejlepší považuji navýšení důchodu vypočítaného podle běžných kriterií za každé dítě, které do systému platí. Buď jen ženám, nebo oběma rodičům, ale v tom případě ženám víc, za víc dětí zaplatí kariérou.
Je to jasné, pochopil by to každý volič, aby už bylo konečně jasné, že si lidi neplatí na své důchody, ale na důchody svých rodičů.
S přáním všeho dobrého Marie Mrázková

Na základě obsahu dopisu čtenářky zrekapituluji tematické okruhy:

  1. Věk odchodu do důchodu. 
  2. Výpočet důchodu pro matky, které pracovaly a současně vychovaly děti.
  3. Nejlepší důchod by měli ti, kdo nepracují vůbec.  
  4. Návrh daňových asignací KDÚ ČSL.
  5. Navýšení důchodu za každé dítě, které do systému platí.

Věk odchodu do důchodu podle počtu vychovaných dětí jsem zvolil zcela záměrně. V prvním díle seriálu „Dítě na okraji společnosti“ je psáno: Jediným autentickým prostředím, které má všechny předpoklady pro tvorbu sociálního kapitálu, je tří generační rodina s ekonomicky aktivními rodiči a na výchově vnoučat se podílejícími prarodiči. … Jen v úplné, tj. tří generační a navíc ekonomicky aktivní rodině je nejvíce šancí k vytváření sociálního kapitálu v podobě kvalitně vychovaného a proto dobře socializovaného dítěte. Jen u takového dítěte je předpoklad, že se bez problémů zapojí do pracovního procesu a bude mimo jiné odvádět také sociální pojištění.

Jaká je spojitost mezi věkem odchodu do důchodu a bonusem, který rodiče-důchodci za vychované dítě obdrží?   

Rodiče, kteří pracovali a vychovali děti, vložili do výchovy jednoho každého dítěte jen do doby jeho dospělosti průměrně částku 1 milion 440 tisíc korun. Proto odchod do důchodu rodičů, kteří vychovali čtyři a více dětí v 56 letech věku je zcela přiměřený, protože obsahuje i výši odměny za investice do výchovy dětí. Při odchodu rodičů do důchodu s bonusem čtyř let za třetí dítě, obdrží rodiče následující částku: 2 důchodci x 48měsíců (4 x12) x průměrný důchod 10 957 Kč (k 30. 9. 2013) = 1 051 872 Kč, tj. více než jeden milion korun za třetí dítě. Za čtvrté dítě je to stejná částka. Ve výsledku to znamená, že rodiče obdrží v době svého důchodu za výchovu třetího a čtvrtého dítěte peněžité plnění přesahující dohromady částku 2 miliony 100 tisíc korun. Když porovnáte výši nákladů na výchovu 3. a 4. dítěte v rodině s průměrným plněním pro rodiče - důchodce, pochopíte snadno předposlední odstavec ze sedmého dílu seriálu Dítě na okraji společnosti: „Odchod v 56 letech do důchodu? A kdo to zaplatí? Tomáši, ti rodiče si výchovou více než dvou dětí v rodině přeplácí dřívější odchod do důchodu dvojnásobně. Ta systémová změna je klíčem nejen k dobře vychované, pracovité příští generaci. Je také klíčem ke stabilizaci I. důchodového pilíře a v neposlední řadě také klíčem k vyšším důchodům pro nastupující generaci.   

Výpočet důchodu pro matky, které pracovaly a současně vychovaly děti. Souhlasím s pisatelkou, že se jedná o závažný problém. Bez jeho řešení by např. neplatil výše uvedený výpočet bonusu za výchovu dětí. Problému jsem si byl vědom od doby, kdy pan ministr Z. Škromach v letech 2002 – 06, pod heslem spravedlivějšího důchodu pro všechny, posunoval započitatelný základ pro výpočet starobního důchodu až do náhradních dob matek. Východisko z toho, aby matka vychovávající více dětí obdržela přiměřený důchod, existuje. U matek tří a více dětí je zapotřebí vrátit se k původnímu znění zákona. Výpočet důchodu bude v tom případě z pracovních příjmů za posledních pět nebo deset let (podle toho, co bude pro matku dětí výhodnější). Takový postup zaručí, že se při výpočtu výše důchodu pro matky dětí z ekonomicky aktivních rodin bude minimalizován vliv období, která matka věnovala svým dětem, často na úkor nejen svého výdělku, ale také na úkor své pracovní kariéry.   

Nejlepší důchod by měli ti, kdo nepracují vůbec (a mají hodně dětí). Zde se čtenářka dotkla nebezpečného, protože velmi rozšířeného a navíc hluboce zakořeněného nepravdivého myšlenkového stereotypu. Při psaní předcházejících dílů jsem si tohoto nebezpečí byl dobře vědom, proto jsem opakoval následující větu, cituji: sociálně vyloučené rodiny (a nejsou to výlučně rodiny Romů), ve kterých rodiče nepracují, sem nepatří. Výchovu dětí v těchto rodinách financuje státní pokladna. Rodiče sami nesplňují podmínku pracovat pro stát viditelným způsobem (odvod pojistného a daní), po dobu nejméně 25 let, výhledově 35 let“ (např. v poznámce č. 3 pod tabulkou v 2. dílu seriálu).  

Návrh daňových asignací KDÚ ČSL. Zde je pojem daňová asignace použit poněkud netradičně ve vztahu: daňový poplatník – stát – dítě. Nejedná se o nic jiného, než o snahu ponechat více peněz v kapse rodiče – daňového poplatníka. Je to nejlepší možnost jak zúžit současnou propast zvíci Macochy, mezi náklady na výchovu dítěte v rodině (80 000 Kč ročně) a státem uznaným daňovým odpočtem nákladů na výchovu dítěte v rodině ve výši, či lépe řečeno níži, 13 404 Kč ročně). Mé přirovnání k naší největší propasti není přehnané. Celková částka, o kterou byli pracující rodiče vychovávající děti od 1. 1. 1993 nemilosrdně státem na daních okradeni, se zhruba rovná ročnímu státnímu rozpočtu České republiky (20 let x 2 000 000 dětí x 29 000 Kč ročně na dítě = 1 160 000 000 000 Kč, tj. 1 bilion 160 miliard korun).

Navýšení důchodu za každé dítě, které do systému platí. Na první pohled jde o velmi lákavou myšlenku přímého finančního uznání zásluh rodiče na výchově konkrétního dítěte. Sám jsem uvedenou alternativu pečlivě zvažoval a posuzoval ze všech stran. Jako všechny podobné zkratky má přímá platba svá negativa, která se pokusím nastínit.

Za prvé, uvedený systém respektive pokusy o jeho zavedení, zůstaly jen u přesunu jednoho až dvou procent z peněz odváděných daňovým poplatníkem na sociální pojištění, tj. na důchodový účet. Taková výše transferu není pro mladé lidi motivační pro pořízení si dítěte. 

Za druhé. Představte si, co se stane ve chvíli, kdyby došlo k usmrcení plátce při nehodě a z toho důvodu k přerušení transferu peněz od poplatníka k rodiči – důchodci. Nechtěl bych vidět, a Vy jistě také ne, jak se k traumatu ze smrti dítěte přidává ještě další trauma soudního sporu s viníkem nehody. Takových soudních sporů by jistě vznikaly stovky ročně.

Za třetí. Uvedený model zvyšuje materiálové, personální a v důsledku toho finanční nároky na administrativu, protože by se musela výše transferu propočítávat u zaměstnanců dvanáctkrát do roka, místo dosavadního jednorázového určení výše důchodu. Přitom jednorázový výpočet výše starobního důchodu trvá státní administrativě několik týdnů.

Za čtvrté. Přímý finanční transfer od poplatníka k jeho konkrétnímu rodiči - důchodci odporuje základní myšlence, pro kterou byl sociální stát budován. Tím je vyloučení nahodilých sociálních rizik z života těch, kdo v sociálním státě žijí a financují jeho tři pilíře, sociální, důchodový a zdravotní.

Za páté. V souvislosti s důchodovou reformou, jak jsem ji presentoval např. ve 4. a 7. dílu seriálu, vstupuje do hry jedno ze základních kritérií, které je nezbytné použít v případě skutečné důchodové reformy. Tím je premisa, že všechny požadavky kladené na rodiče dětí musí být těmito rodiči splnitelné. Dospělý člověk je samostatně se rozhodujícím subjektem a není tak nejmenší důvod rozšiřovat dopady vzniklé ze samostatného jednání takovéhoto subjektu na jeho rodiče – důchodce. Stačí, když se zmíním o dlouhodobém či trvalém odchodu daňového poplatníka ze státu, ve kterém ze svého odvodu sociálního pojištění prostřednictvím přímého finančního transferu přilepšuje svým rodičům – důchodcům. Zkuste se zamyslet nad otázkou, zda by se rodiče, byť v ojedinělých případech, byli schopni soudit se svým dítětem o část peněz na svůj starobní důchod?  

V závěru svého dopisu čtenářka konstatuje, cituji: „Je to jasné, pochopil by to každý volič, aby už bylo konečně jasné, že si lidi neplatí na své důchody, ale na důchody svých rodičů“.

Děkuji srdečně paní Marii Mrázkové za její dopis.  Mohu ji ujistit, stejně jako všechny čtenáře, že v uvedené větě přesně vystihla myšlenku, která se odvíjí jako červená niť všemi mými aktivitami zaměřenými na nápravu sociálního systému a v neposlední řadě na renesanci postavení dítěte ve společnosti.

 

Ivo Patta

V Měchenicích 19. března 2014

 

 

 

 

 
© sociologie.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum