Navigace: Sociologie > 15. část Světlo na konci tunelu II.

15. část Světlo na konci tunelu II.

Světlo na konci tunelu II.

 

Tentokrát začnu zdánlivě provokativní otázkou: může švec pracovat jako chirurg? Jistě může, pokud se jedná o MUDr. Ševce. Já mám ale na mysli ševce jako řemeslníka. Kvalifikovaného ševce, který umí pracovat s kůží a jehlou, což je nepochybně součást práce chirurga! Pokud se nad tím usmíváte jako nad vtipem a současně říkáte, že zvládnout práci s kůží a jehlou nestačí ani náhodou k tomu, aby švec mohl dělat chirurgický zákrok na pacientovi, máte i nemáte pravdu. Máte pravdu v tom, že švec nemůže dělat práci chirurga. Nemáte pravdu v tom, že se jedná o situaci absurdní, něco co se nikdy nemůže stát.

Děje se tak dnes a denně, i když v jiném oboru lidské činnosti. Ekonomové umí zacházet jen s penězi, nikoliv s lidmi. Přitom jsme ekonomům dovolili pracovat na korpusu společnosti a to bez jakýchkoliv omezení. Výsledky jejich, nebojím se říci, zhoubné činnosti, jsem popsal v předcházejících dílech seriálu „Dítě na okraji společnosti“.  

 

K hodnocení dopadů činnosti ekonomů si vypůjčím čerstvý výrok našeho předního politika a současně nejznámějšího ekonoma – prognostika. Ten popsal současnou situaci větou: … „slovo úspěch téměř vymizelo z našeho slovníku a bylo nahrazeno slovem katastrofa“. 

Jak by měl člověk čelit katastrofám?  Recept je jednoduchý a zná jej každý z nás. V první řadě je třeba najít příčinu katastrofy a následně zjistit, jak situaci zvládnout. Nakonec je třeba usilovně pracovat až do úplného odstranění následků katastrofy. Přesně to dělám od roku 2002, tj. posledních dvanáct let.

Jak to začalo.

Vždy jsem bral věci tak, jak je život přede mne postavil. Prostě jsem se nezatěžoval takovými otázkami jako např. pokles životní úrovně vlastní rodiny po roce 1993 a to přesto, že jsem vydělával více peněz, než kdykoliv předtím. Alespoň podle toho, co jsem si mohl přečíst na výplatní pásce. Ano, byl jsem stejný jako kdokoliv z mých vrstevníků. O věcech obecných jsem nepřemýšlel, a proto jsem také neměl chuť něco měnit. Zlom v mém životě nastal ve věku 54 let. V roce 2002 jsem začal navštěvovat přednášky pořádané Centrem pro sociální a ekonomické strategie (CESES) na Fakultě sociálních věd UK.  Jednoho pošmourného podzimního dne jsem si v Modré posluchárně vyslechl přednášku o demografické depresi a financování důchodů. Na závěr přednášky v diskusi vystoupila paní ve věku 50+ a prohlásila: „Doufám, že budu mít dobrý důchod, když jsem celý život pracovala“. V dalším svém velmi emotivním projevu také sdělila, že neměla děti. Přednášející jí odpověděl jednou jedinou větou, cituji: „Důchodový systém je financován průběžně“.

Možná, že to té paní nic neříkalo. Pro mne se ale pošmourný podzimní den stal dnem plným jasu, chcete-li dnem osvícení. Odcházejíc z přednášky, stále jsem si dokola opakoval: Ta paní nemá pravdu. Pokud je důchodový systém financován průběžně, tak té paní nemá kdo platit na její důchod, protože nevychovala žádné děti. Děti, které by jí financovali ze svého odvodu sociálního pojištění její starobní důchod. Také mne napadla myšlenka, že v životě lidském je všechno jinak a jako obvykle, naprostá většina lidí o tom nemá ani tušení. Každý, resp. téměř všichni si myslí, že odvodem sociálního pojištění si ukládají peníze na svůj důchod. Každý, nebo téměř každý, se v této věci mýlí. Takhle to není možné nechat!  

Ptáte se, co následovalo? Při práci, která musela uživit rodinu se čtyřmi dětmi, ještě studium demografie a s pomocí pana Aleše Berana studium mikroekonomie rodin a následně makroekonomie. V roce 2005 jsem poslal k připomínkám vedoucímu CESES, panu profesoru M. Potůčkovi a současně publikoval na webových stránkách www.virtually.cz „První prorůstovou a propopulační důchodovou reformu“. Odborný verdikt pana profesora, který jsem obdržel 7. listopadu 2005, zněl, cituji: „Vážený kolego, děkuji za zaslaný podklad. Zásadně souhlasím s principem dát do souvislosti rodinnou politiku a pojištění ve stáří. Vašemu návrhu ale podle mého soudu schází motivační ukotvení: lidé, kteří se pro něco rozhodují, potřebují mít jistotu, že zvolené řešení přinese alespoň určité očekávané pozitivní efekty již v blízké budoucnosti. Takže: pojďme přemýšlet, jak to vše dát dohromady! Srdečně M. Potůček“.

Pro mne uvedený e-mail znamenal potvrzení, že se ve svých úvahách ubírám správným směrem. Současně také předznamenal další práci na onom zmiňovaném „motivačním ukotvení“. To representovalo studium dalších dvou oborů, ekonomie a psychologie. Pustil jsem se zuřivě do díla a do roka formuloval "Komplexní řešení demografického problému v České republice".  To vyšlo v obecné verzi pod názvem „Komplexní řešení demografického problému“ v časopisu Demografie č.2/2007, s. 117 – 120, revue pro výzkum populačního vývoje, vydávané Českým statistickým úřadem.

Slovo „zuřivě“ není přehnané. Vystihuje přesně duševní stav, kdy mozek přemýšlí o zvoleném problému neustále a nad ránem nebo třeba i v sauně se objevují zajímavá řešení. Řešení, která člověk takto postižený následně zvažuje a rozpracovává. Své by k tomu mohla říci moje manželka a děti. 

Publikací článku „Komplexní řešení demografického problému“ to samozřejmě neskončilo. Jak jsem již předeslal: je třeba usilovně pracovat až do úplného odstranění následků katastrofy. Následovaly proto dvě přednášky, shodou okolností obě v roce 2009.

První z přednášek „Ekonomika rodin a její makroekonomické dopady“ jsem přednesl na XXXIX. konferenci České demografické společnosti v Praze 27. 5. 2009. Přednáška ukázala na skutečnou finanční situaci rodin pracujících rodičů s dětmi. Následně, na datech Českého statistického úřadu, doložila akutní ohrožení ekonomicky aktivních rodin s dětmi příjmovou chudobou a porovnala ji se situací v Německu. Dále zhodnotila kriticky postavení dítěte ve společnosti a uvedla důkaz, že dítě je pravá investice. S přihlédnutím k záporné populační bilanci, přednáška sumarizovala chybějící investice do výchovy dětí a propočítala makroekonomické důsledky nedostatku lidského kapitálu v následující generaci. Na závěr uvedla příčiny současných problémů a naznačila správná řešení.

Druhá přednáška „Implicitní dluh důchodového systému a způsoby jeho eliminace“, přednesená na II. konferenci Reprodukce lidského kapitálu, VŠE Praha 14 – 15. 12. 2009, navázala na přednášku první.  Definovala implicitní (skrytý), dluh důchodového systému a provedla jeho hrubý výpočet, včetně změn v závislosti na věku odchodu do důchodu. Následně nastínila čtyři možné strategie odstranění implicitního dluhu důchodového systému.  První strategie charakterizovala klady a zápory prodloužení věku ochodu do důchodu, tj. státní administrativou hojně používaný způsob snižování skrytého dluhu důchodového systému. Druhá strategie, spoření na důchod, zkoumala postupy a následky penzijními fondy tehdy prosazované důchodové reformy pro jednotlivé zúčastněné subjekty. Třetí strategie stanovila základní požadavky na sociálně spravedlivou důchodovou reformu a definovala skutečnou zásluhovost v průběžně financovaném důchodovém systému. Poslední ze strategií navrhovala nedělat nic. To nic je trvale prosazovaná strategie jedné z parlamentních stran našeho politického spektra. Je to strategie člověka, který padá z mrakodrapu a ještě sekundu před dopadem na chodník si říká: „Je to dobré“.

Důvod, proč jsem tak podrobně popsal obsah dvou přednášek z r. 2009, se nachází v předcházejícím dílu seriálu. Uvedenými přednáškami jsem, aniž jsem si toho byl tehdy vědom, vystoupil na konferencích jako sociální ekonom. Byly to celosvětově první obsahově plnohodnotné přednášky z oboru sociální ekonomie. Paradoxem je, že na rozdíl od sociálně-ekonomicky bezobsažných přednášek předcházejících dvou století, nebyly mnou takto presentovány. Mohu jen suše konstatovat, že právě prostřednictvím těchto přednášek jsem vstoupil zadním, neoznačeným vchodem do budovy, která bude nést u hlavního vchodu nápis Fakulta sociálně-ekonomická. Mělo by se tak stát co nejdříve. Je to v zájmu České republiky, všech států EU a také Japonska a Jižní Koreje. V zájmu všech zemí, ve kterých je nízká až extrémně nízká porodnost a stávající model sociálního státu je rozebírán právě pod záminkou demografické deprese neoliberálními ekonomy. Ekonomy, kteří vyřazují zaměstnanecké i státní sociální pojistky z provozu a tím postupně desolidarizují obyvatelstvo zemí, které byly až dosud presentovány jako vzor občanské solidarity (Keller 2014). 

Jak jsem již v předcházejících částech seriálu „Dítě na okraji společnosti“ popisoval, demografická deprese a s ní úzce související ekonomická recese jsou produktem veskrze lidským. Jsou produktem jednooborových specialistů, které paní Táňa Fischerová trefně nazvala fachidioty. Není proč se nad tímto slovem rozčilovat, sám jsem byl fachidiotem, tj. jednooborovým specialistou až do svých 54 let věku.  Je to zcela běžná věc daná tím, že vysoké školy jednooborové specialisty produkují. To by samo o sobě nebylo tragedií. Stává se z toho ale tragedie ve chvíli, kdy úzce specializovaní odborníci jednoho z oborů přesvědčí všechny kolem sebe, že jejich vědomosti stačí na řízení celé společnosti. Výsledkem, dokonce nevyhnutelným výsledkem, jsou právě škody popsané v předcházejících částech seriálu.  

Nápravu stávajícího vývoje může přinést jen kvalitativní změna. Změna, po které mnozí již dlouho volají, rozvoj mezioborových studií. Záleží jen na nás, zda typicky mezioborové disciplině jakou je sociální ekonomie, bude dána šance na převzetí rozhodujících agend. Agend s přímým vlivem na rozvoj sociálního státu.  Jen rozvoj sociální ekonomie dává šanci splnit to, co sociologové desítky let jen slibují a ekonomové svými bezohlednými experimenty na lidech obecně a na rodinách s dětmi zvláště činí ke škodě naší i škodě našich dětí.

Ivo Patta

V Měchenicích dne 21. dubna 2014  

 
© sociologie.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum