Navigace: Sociologie > Dítě a Barnevernet

Dítě a Barnevernet

V současné době jsme svědky pirátských únosů dětí z rodin. Pirátských únosů dětí, včetně kojenců (!). Pirátských únosů posvěcených zákonem, tj. legislativou státu. Příkladem nám budiž Barnevernet v Norsku.

Polský dokument „Hon na děti“ uvádí, že v Norsku žije v pěstounských rodinách na padesát tisíc dětí (to je u národa čítajícího 5 milionů 110 tisíc obyvatel neobvykle vysoký počet).   

Norská profesorka Marianne Haslev Skaanlandová upozornila, že celý systém je příkladem sociálního inženýrství, kdy děti v podstatě patří státu, jenž financuje práci pro desítky tisíc „Dětských expertů". Napsala, že biologické pouto je v Norsku bráno jako bezcenné a rodiče jsou vlastně chápáni jako potenciální přirození nepřátelé (!) dětí.(http://www.rozhlas.cz/plus/zaostreno/_zprava/barnevernet-aneb-kam-az-muze-stat-zasahovat-do-soukromi-rodin--1376782)

Jak je něco takového vůbec možné? To jsem si vzal za úkol objasnit.

Počátky geneze tohoto jevu jsem našel v sociologii a to hned ve dvou klíčových případech a také v jednom, zato systémovém problému ekonomie.

První selhání sociologie. Sociologové poprvé zcela selhali již v šedesátých letech minulého století v Americe, při analýze důležitého společenského jevu nazvaného Hippies (Květinové děti). Dodnes sociologové sice vyprodukovali o Hippies celou řadu hypotéz, ale bohužel bez praktického závěru pro společnost! 

Z komplexního, tj. mezioborového pohledu sociálně ekonomického, je při socializaci dítěte nenahraditelná úloha prarodičů. Na každodenní shon již mohou prarodiče pohlížet s odstupem. Tím se pro ně otevírá daleko větší prostor pro druhé, což jsou v optimálním případě právě vnoučata. Komunikace přes jednu generaci, komunikace mezi prarodiči a vnoučaty je právě ta, která zůstává v dětské hlavičce pevně zakódována. Na vyprávění dědečka či babičky děti nezapomenou po celý život. Právě zde je nezastupitelná úloha prarodičů v procesu socializace dítěte. Právě oni mají schopnost nejlépe zaujmout dětskou mysl. Právě oni zprostředkují dítěti poznatky o jeho původu. Prarodiče jsou sami částí minulosti, přesahující do přítomnosti. Zde je ono zapouštění kořínků do rodné hroudy (více v článku Výchova dítěte a důchodová reforma v RC monitoru č. 1/2014).

Právě styk s prarodiči, podmiňující vypěstování kořenů rodových (a národních), nebyl Květinovým dětem dopřán. To je také vysvětlení společenského fenoménu nazvaného Hippies.

Sociologové tím, že neprovedli úspěšně rozhor problému zvaného Hippies, neodkryli příčinu jevu tkvícího v ekonomy a následně politiky tolik vychvalované PRACOVNÍ MOBILITĚ, tj. STĚHOVÁNÍ ZA PRACÍ. Sociologové tím odtrhli prarodiče od výchovy vnoučat. Tím sociologové zničili úplnou, tj. tří-generační rodinu.

Druhé selhání sociologie. Sociologie podruhé selhala při definici sociálního kapitálu. Nová definice sociálního kapitálu pochází z 80. let minulého století. Formuloval ji Pierre Bourdieu (1980). Pro Bourdieura představuje sociální kapitál zdroje druhých lidí, které můžeme mobilizovat ve svůj prospěch, za podmínky že jsme s těmito lidmi v trvalých vztazích a proto nás uznávají (Bourdieu 1980, 1986).

Další krystalizaci pojmu sociální kapitál určil americký sociolog J. S. Coleman. J. Coleman chápe sociální kapitál jako jistou formu racionální směny. Sociální kapitál v jeho pojetí usnadňuje individuu dosažení cílů snížením nutných nákladů. Logickým výsledkem takového pojetí je využití sociálního kapitálu k maximalizaci osobního zisku (Coleman 1988).

Třetí, R. Putnam chápe sociální kapitál jako četnost neformálních kontaktů fungujících na základě reciprocity a důvěry na makrosociální úrovni. Právě R. Putnam se zasloužil o obecné rozšíření pojmu sociálního kapitálu jako četnosti kontaktů. Přitom právě R. Putnam si všiml úbytku sociálního kapitálu u mladší generace. Správné vysvětlení pro to nemá on (Putnam 2000), ani jeho oponenti (Hrstka 2011). Nevhodně definovaný sociální kapitál tak dostal sociologii do slepé uličky. Jak jsem napsal v prvním článku seriálu „Sociologové a dítě“ (RC monitor č.19/2013), sociologové dítě vůbec nevidí.

Sociální kapitál je o úplně jiném, než je jeho zaplétání do sociálních sítí.

Sociální kapitál jako pojem je staronově třeba zakotvit v prostředí, z něhož historicky vyšel (L. Hanifan, 1916) a do kterého patří. Úbytek, stejně jako přírůstek sociálního kapitálu musíme hledat tam, kde se sociální kapitál tvoří. Tím prostředím, jak jsme si již osvětlili, není sociální síť. Jediným autentickým prostředím, které má všechny předpoklady pro tvorbu sociálního kapitálu, je rodina. Rodina s ekonomicky aktivními rodiči. Produktem, naplňujícím kritéria sociálního kapitálu, je pak sociálně dobře ukotvený jedinec.

Sociologové tak nevhodnou, přesněji zlou definicí sociálního kapitálu z hlediska jeho tvorby, odtrhli rodiče od výchovy jejich dětí. Tím sociologové oficiálně popřeli vztahy mezi rodiči a dětmi v rodině. Výsledkem práce sociologů je zničení nukleární rodiny

Dopady prvního a druhého selhání sociologie ve věci tvorby sociálního kapitálu, tj. výchovy dítěte v rodině, jsou uvedeny na začátku článku.  Připomenu zde výrok Prof. Marianne Haslev Skaanlandové: …“biologické pouto je v Norsku bráno jako bezcenné a rodiče jsou vlastně chápáni jako potenciální přirození nepřátelé (!) dětí“.  

Nezbývá než konstatovat, že sociologové dělali a dosud dělají medvědí službu dítěti a rodině. Destruktivní působení sociologie ve vyspělém sociálním státě demonstruje na příkladech z tvorby našich předních sociologů článek „Sociologové v České republice“ (Patta I. 2008). Dostupné na adrese: http://sociologie.netstranky.cz/sociologove-v-ceske-republice.html

 

Dítě a rodina jako systémový problém ekonomie.

Jedná se vskutku o systémový problém, jehož závažnost je presentována např. v přednášce „Ekonomika rodin a její makroekonomické dopady“ (Patta I. 2009). Dostupné na adrese: https://www.natur.cuni.cz/geografie/demografie-a-geodemografie/ceska-demograficka-spolecnost/konference/xxxix.-konference-ceske-demograficke-spolecnosti/prezentace-ve-formatu-pdf/ivo-patta-2013-bude-doplneno.  Cituji z přednášky: …počátkem let devadesátých (jsme) zavedli v nové daňové soustavě radikální snížení daňového odpočtu na výchovu dítěte. Tím jsme převedli dítě z ekonomické kategorie „Dítě = investice do budoucnosti“ do kategorie „Dítě = spotřební zboží“.

Dlouho jsem pátral v ekonomické literatuře po dítěti, resp. po rodině s dětmi. Nejsou tam. Přitom ekonomové přesvědčili bezmála všechny kolem sebe, že oni mají patent na to, jak se má řídit stát, resp. sociální stát. Kdyby to nebylo tragické, bylo by to až směšné. Ekonomové dovedou řídit podnik, do kterého jim stát zajistí dostatek pracovníků. Ekonomové ale nedovedou ani náhodou řídit stát tak, aby těch pracovníků v podniku byl dostatek i v následující generaci.

Důvod je triviální. Jeho základy lze najít v samých začátcích rozvoje ekonomie, kdy se tato zcela odtrhla od rodiny (L. Mlčoch, Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot). Studenti ekonomie tak vědí všechno o financích, ale nevědí nic o rodině, nic o dětech, nic o ekonomice rodin. Ekonomové dokonce nechápou ani postavení dítěte ve společnosti a to i v případě vlastní rodiny s dětmi. Důkaz jsem podal v 19. článku nazvaném „Ministr a dítě“ na příkladu ministra Andreje Babiše. Neodvážil bych se něco takového tvrdit jen na základě jediného poznatku. Další zcela stejný výsledek naprostého nepochopení rodiny a dítěte jsem našel např. u jednoho z členů Národní ekonomické rady vlády (NERV). Špičkového ekonoma, který přes fakt, že s manželkou vychovává dvě děti v rodině, nebyl sto pochopit ekonomické souvislosti spojené s výchovou dětí a to ani ve své vlastní rodině.

Ještě do třetice přidám jako argument na podporu svého tvrzení interwiev s doc. Ilonou Svihlíkovou „Elity oběti nenesou, ale vyžadují je od lidí“. Dostupné na adrese: http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/ilona-svihlikova-elity-obeti-nenesou-ale-vyzaduji-je-od-lidi/

Uvedený rozhovor jsem doplnil následujícím komentářem:

 Pěkné je přirovnání státního rozpočtu k rozpočtu rodiny panem Koudou a typicky systémově chybná reakce jinak skvělé odbornice na ekonomii. Její kategorické popření faktu, že rodinné rozpočty mají makroekonomickou působnost, neboli makroekonomické dopady je systémově chybná. Důkaz o chybné odpovědi paní docentky máte v přednášce "Ekonomika rodin a její makroekonomické dopady". Problém paní Doc. I. Svihlíkové a také systémový problém současné ekonomie spočívá v tom, že ekonomie má jen finanční rozměr. Pro ekonomii a tím i pro paní docentku je ekonomika rodin španělskou vesnici, čili něčím o čem v životě na VŠE neslyšeli, právě s výjimkou mé přednášky z r. 2009. Přednáška je dostupná na adrese: https://www.natur.cuni.cz/.../ivo-patta-2013-bude-doplneno

Prostě ekonomie dnes nemá lidský rozměr. Pokud si ekonomie všímá člověka, tak jen jako manpower. Ekonomové vidí člověka právě jen jako pracovní sílu a jen v souvislosti s penězi, které z jeho práce mohou vytunelovat.  

Uvedený systémový problém ekonomie má velmi zlé následky. Sociální stát pod diletantskou správou ekonomů:

  • Na jedné straně produkuje stomiliardové každoroční deficity státní pokladny.
  • Na straně druhé produkuje ještě něco mnohem závažnějšího, demografické deficity, tj. porodnost hluboko pod vyrovnanou populační bilancí, tj. hluboko pod 2,1 dítěte v průměru na jednu ženu. Více v přednášce „Sociálně ekonomický audit vyspělého sociálního státu“ (Patta I. 2014). Dostupné na adrese: http://kdem.vse.cz/resources/relik14/sbornik/download/pdf/30-PattaIng-Ivo-paper.pdf

Jak jsme si objasnili, ekonomy řízený sociální stát produkuje demografické deficity, tj. porodnost hluboko pod úrovní vyrovnané populační bilance. Co se následně stane ve společnosti, která má dlouhodobě nízkou porodnost? Samozřejmě, výsledkem je akutní nedostatek dětí ve společnosti! Jak se zachová společnost řízená ekonomy v případě nedostatku čehokoliv? Zvýší se hodnota nedostatkového zboží! Čtenář si jistě uvědomí, že jsem již podobný termín – zboží - použil při charakteristice úlohy dítěte ve společnosti v souvislosti s novými daňovými zákony (radikálním snížením daňového odpočtu na výchovu dítěte jsme převedli dítě z ekonomické kategorie „Dítě = investice do budoucnosti“ do kategorie „Dítě = spotřební zboží“).

Jak se zachovalo Norsko v případě nedostatku dětí (přistěhovalectví se na přírůstku počtu obyvatel podílí cca 65% a přirozený přírůstek tvoří cca 35%), ve vlastní populaci? Norsko vytvořilo zákonný rámec pro činnost Barnevernetu! Jedná se o uzavřený a autonomní systém, bohatě dotovaný ze státní pokladny. V Norsku se na něm přiživují desetitisíce sociálních pracovníků, psychologů vystavujících posudky, policistů asistujících při odebírání dětí a v neposlední řadě také soudci, zamítající vrácení dětí do rodin biologických rodičů na základě posudků psychologů. Nesmím zapomenout také na pěstouny unesených dětí. Pěstouny, jejichž činnost je státem bohatě dotována. Norský novinář J. Simonsen mluvil v interwiev pro ČT 12. 12. 2014 v této souvislosti o částce až 1,5 milionu norských korun, tj. 4,5 milionu korun českých, které obdrží pěstouni jednoho každého dítěte z norské státní pokladny.

Dítě se v Norsku stalo, díky nedostatku norských dětí v populaci, luxusním zbožím. Děti jsou proto rodičům, převážně cizím státním příslušníkům, pirátsky loupeny za asistence policie. Když se rodiče ozvou a případ zveřejní, je jim vyhrožováno trestním stíháním a předáním dětí z náhradní péče rovnou k (nevratné) adopci. Tím se kruh uzavírá a to doslova. Barnevernet je uzavřený autonomní systém, který chyby nejen umožňuje, dokonce systém, který vylučuje nápravu chyb. Jak uvádí právní zástupce jedné z postižených matek: „Za pozornost stojí i fakt, že mezi odebíranými dětmi převládají cizinci“ (článek: Kdy jindy burcovat lidi, než právě teď, Hasenkopf P., LN 27. 11. 2014). Musím s odporem, protože na základě odporných faktů konstatovat, že akutní nedostatek dětí v populaci tzv. vyspělých sociálních států vyvolává ze strany některých z těchto států reakce srovnatelné jen s Projektem Lebensborn - germanizace dětí. Germanizace dětí započala po roce 1939, když Německo okupovalo dobytá východní území. Němci na těchto územích násilně odváděli děti, které byly rasově vyhovující, na převýchovu. Někdy šlo o sirotky, ale podle několika dokumentů byla spousta dětí i násilně odebrána rodičům. Lapidárně to shrnul do jedné věty Heinrich Himmler, velitel SS: "Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe, a bude-li to nutné, tak i tím způsobem, že děti ukradneme a převychováme si je u nás." Norsko bylo také za II. světové války Hitlerem okupovanou zemí. Snad tato paralela ozřejmí Norům hloubku morální propasti, do které vstoupili vytvořením a podporou zrůdného sociálního systému zvaného Barnevernet.

Shrnutí.

Konstatuji na základě faktů, že sociologie otevřela možnost pirátského loupení dětí z rodin tím, že nezvládla osvětlit úlohu prarodičů a popřela úlohu rodičů při výchově dětí v rodině. Dále konstatuji, že ekonomy diletantsky řízený sociální stát je příčinou demografického deficitu. Právě nedostatek dětí ve společnosti vede k vytloukání renty na základě faktu, že dítě se stalo pro společnost nedostatkovým a proto luxusním zbožím. V každé společnosti se najde vždy dostatek lidí, kteří nemají žádné morální zábrany a jsou proto schopni se na rodinách s dětmi přiživovat tím, že děti z rodin doslova loupí, asistují u tohoto pirátského aktu, podporují takové akty svými psychologickými posudky a také nelidskými výroky soudců.

Slovo na závěr, aneb světlo na konci tunelu.

Z výše uvedených poznatků je jasné, že sociologie jako samostatný a přitom nikoliv exaktní obor přináší rodinám s dětmi, tj. základnímu stavebnímu kameni státu, rozsáhlé škody. Tím že Český stát financuje rozvoj sociologie na vysokých školách ve stávající, rodinu destruující podobě, jen draze vzdělává budoucí pracovníky českého Barnevernetu!

 Dále je prokazatelné, že ekonomie má jen finanční, nikoliv lidský rozměr. Dokonce musím konstatovat, že ekonomie v současné podobě nejen neumí řídit sociální stát. Ekonomie dnes sociální stát ničí např. tím, že umožňuje bankéřům vytloukání renty ze zabezpečení na stáří. Tím ekonomie ve stávající, zcela odlidštěné podobě, jen vytváří prostor potřebný k tunelování peněz ze sociálního systému státu. Napsal jsem o tom do RC monitoru č. 24/2013 článek „Příběh jednoho bankéře“. Dostupné na adrese:  http://res.claritatis.cz/periodika-rc/&p=2

Jak uvedený katastrofální vývoj společnosti zvrátit? Psal jsem o tom v dalších číslech RC monitoru, ve článcích 14. a 15., Světlo na konci tunelu I. a II.

Sociologii a ekonomii je nezbytné sloučit do Fakulty sociální ekonomie jako katedry a přidat ještě katedry demografie a psychologie. Jen integrované mezioborové studium uvedených čtyř oborů je schopné zabezpečit dostatek mezioborově vzdělaných odborníků. Odborníků, kteří, na rozdíl od jednooborových specialistů, jsou schopni zvládnout problematiku řízení státu, resp. sociálního státu. Jen sociální ekonomové jsou schopni porozumět v plné šíři problematice průběžně financovaných systémů, což je základní podmínka úspěšného řízení těchto systémů (systémů, pohlcujících v současnosti více než polovinu státního rozpočtu). Úspěšného řízení schopného zabezpečit optimální funkci sociálního státu ve smyslu jeho minimalizace (čti úspornosti), nezatěžující nadměrně hospodářský rozvoj země. V neposlední řadě úspěšného zabezpečení reprodukce obyvatelstva bez výkyvů a přitom trvale na hodnotě zajišťující dostatek dětí. Dostatek dětí v populaci a tím dostatek ekonomicky aktivních pracovníků ve střední generaci. Dostatek dětí, podmiňující dostatek prostředků pro zajištění trvalé udržitelnosti vyspělého sociálního státu.  Sociálního státu zajišťujícího sociální smír ve společnosti.

 

Ivo Patta

V Měchenicích dne 13., 22. prosince 2014  a 6. ledna 2015

 

 
© sociologie.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum