Navigace: Sociologie > Sociální reformy

Sociální reformy

 

Dítě a sociální reformy.

 

1. Kapitola:  Dítě a důchodová reforma.

 

V předcházejících článcích jsem poukázal na profesionální slepotu sociologů a ekonomů vůči dítěti, tj. člověku mezi narozením a pubertou. Dále jsem ukázal prstem na bankéře a na jejich zcela účelové reformy sociálního státu.

Sociology špatně definovaný sociální kapitál je příčinou nepochopení a následného společenského ignorování celé jedné etapy lidského života – dětství. Z dítěte se stal pouhý objekt sociální péče. Právě zde se sociologie ocitla ve slepé uličce a zneschopnila sama sebe. Neschopnost sociologů pojmenovat, definovat a řešit skutečné problémy společnosti v tzv. sociálně vyspělých státech ohrožuje akutně původní populaci, mezigenerační solidaritu, sociální stát i ekonomickou prosperitu země.

Zásadním problémem ekonomů je, že ekonomie v samých počátcích svého rozvoje se zcela odtrhla od rodiny (L. Mlčoch 2013) a tím i od dítěte. Ekonomové se na vysoké škole ekonomické nenaučí nic o ekonomice rodin. Ekonomové nemají žádné vědomosti o skutečných peněžních tocích v průběžně financovaných systémech sociálního státu. Důkaz jsem podal na materiálu NERV k důchodové reformě.

Připomínám upozornění Bezděkovy komise, že sociální systém bez reforem povede k deficitu ve výši 4 – 5 % HDP. Nebo jinak řečeno, na ekonomickou prosperitu nemůžeme ani pomyslet bez správně provedených reforem tří pilířů sociálního státu: sociálního, důchodového a zdravotního. Budu konkrétní a každoroční škody u jednotlivých položek vyčíslím:

  • Sociální systém byl navýšen poslanci napříč politickými stranami o 70 miliard korun ročně před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2006. Způsobuje každoroční schodky v uvedené výši. 
  • Důchodový systém je tunelován bezdětnými a částečně rodiči jedináčků ve výši 37,5 miliardy korun ročně. Zatím se jedná jen o 5 % bezdětných důchodců a 15 % těch, kteří vychovali jen jedno dítě v rodině.
  • Zdravotní systém je z 80 % průběžně financovaným systémem, protože jen 20 % odvodů na zdravotní pojištění je použito ve prospěch plátců. Je tunelován bezdětnými podobně jako důchodový ve výši 20 miliard korun ročně.
  • Sečteno a podtrženo, nereformované systémy sociálního státu produkují aktuálně roční schodek státního rozpočtu ve výši 127,5 miliardy korun.

 

Jsme svědky kumulace problémů sociálního státu způsobené odborníky ze dvou vědeckých oborů.

- Sociologové naprosto selhali, protože ani v nejmenším neplní celospolečenskou objednávku ve věci sociálních reforem. Potvrdil to náš nejznámější sociolog J. Keller, když mi v roce 2008 napsal, cituji: „Úkolem sociologie není předkládat reformy. To musejí dělat politici“. Komentář si jistě udělá každý sám.

- Ekonomové politikům naopak vnucují své „sociální reformy“. K jejich reformám je možno poznamenat jen jediné. Zde platí: čím je sebevědomí ekonomů větší, tím bezohlednější recepty na reformy sociálního státu předkládají. Jejich diletantismus ve věci rodiny, dítěte a průběžně financovaných systémů sociálního státu je tak veliký, že si jej ani nejsou vědomi. Ekonomové ve skutečnosti mohou řídit jen ekonomiku a i tu jen s rizikem těžkých kolizí.

Vede nějaká cesta z problémů sociálního státu?

Nebo jinak položená stejná otázka: pokud selžou odborníci, dokonce ze dvou klíčových vědních oborů současně, z čeho mají politici tvořit zákony v sociální oblasti?  

Je nejvyšší čas všem připomenout sociálně velmi poučnou pohádku „O králi a cestáři, aneb o třech groších“. Král si postěžoval, že nemůže vyjít s penězi, a pak se zeptal cestáře, jak hospodaří on. Cestář odpověděl: "Vydělávám denně tři groše. Jeden spotřebuji pro sebe, druhý půjčím a ten třetí vracím." Král nad tím kroutil hlavou a nakonec se zeptal: "Jak to myslíš, cestáři?" A cestář povídá: "Jednoduše, jeden groš živí mne. Druhý půjčuji svým dětem, které mne budou živit, až nebudu moci. Třetí vracím svým rodičům. Ti mi kdysi půjčovali tím, že mne živili". Podíváme-li se na podstatu sdělení, zjistíme, že pohádka popisuje přirozený důchodový systém, který zajišťoval reprodukci obyvatelstva po celá staletí. Každý se musel postarat o své rodiče ve stáří a zároveň musel investovat do svých dětí, aby si zajistil stáří svoje.

Jaká je situace dnes? Jak jsem již napsal, děti ke spokojenému prožití stáří v tzv. sociálně vyspělých zemích nejsou potřeba. Na druhé straně demografové bijí na poplach a mluví o ohrožení sociálního státu nedostatkem plátců. Vidíte ten rozpor mezi slovy, že děti pro spokojeně prožité stáří nejsou potřeba a slovy o ohrožení systémů sociálního státu, s důrazem na nedostatek plátců?

Zde je na místě položit klíčovou otázku:

Je nebo není potřeba vychovat děti,

aby si pracující občan mohl prožít spokojené stáří bez hmotných starostí?

Není to otázka jednoduchá a většina občanů by ji zodpověděla špatně. Není divu, když název zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění je čistá, doslova 100 % lež. V případě I. důchodového pilíře se jedná o průběžně, tj. mezigeneračně, financovaný systém. Proto nejde o žádné pojištění, ale o daň. Peníze z I. důchodového pilíře vyplácené starobním důchodcům jsou dividendami z investic do výchovy dětí.

Co je nepochopitelného na tom, že pracující občan vychová děti a ty mu v době jeho stáří přispějí na důchod? Hned se samozřejmě vynoří vztahová otázka. Proč by měly děti v dospělosti přispívat na důchod úplně cizím lidem, kteří je nevychovali? Téměř současně se také vynoří myšlenka směřující k sociálně neintegrovaným mnohodětným rodinám. Najednou je ze zdánlivě jednoduchého vztahu rodiče a děti gordický uzel. Právě ten zde rozetnu.

Pokud přijmete fakt, že na naše starobní důchody nám přispívají výhradně naše dobře vychované, pracovité děti, pak klíčovou otázkou důchodové reformy je precizní definování zásluhovosti v I. důchodovém pilíři. Přesněji podílu bezdětných na nákladech výchovy dětí těch druhých. Podle výsledků propočtů daňového poradce A. Berana se podílejí pracující rodiče dětí na úplných nákladech výchovy dětí z 83 % a bezdětní ze 17 %. Podle Prof. PhDr. Martina Potůčka, CSc. MSc., vedoucího Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity se bezdětní podílejí prostřednictvím přerozdělených daní na úplných nákladech výchovy dětí těch druhých do 20 %.

 S odvoláním na tabulku nazvanou „Investice občanů podle počtu vychovaných dětí do I. důchodového pilíře“ v článku Ekonomové a dítě, se přímo nabízí správné řešení. Tím je postupné a proto sociálně citlivé částečné převedení bezdětných do spořícího důchodového pilíře.

Nejdříve sdělím bezdětným špatnou zprávu:

Zvyšujete si neprávem svoji životní úroveň o peníze, které ušetříte na výchově dětí. Právě tyto peníze si musíte na zajištění svého stáří odložit. Pokud tak neučiníte, tunelujete jako důchodce z I. důchodového pilíře v průměru 1 milion 600 000 korun. Na důchod si proto musíte spořit od začátku své ekonomické aktivity. Spořit ve výši 3300 korun měsíčně, pokud chcete průměrnou výši starobního důchodu.

Teď sdělím bezdětným jednu lepší zprávu:

 

Těch 3300 korun měsíčně je pouze poloviční částka ve srovnání s náklady na výchovu dítěte v rodině s běžným příjmem rodičů. Bezdětní si budou ukládat své peníze na svá osobní konta do státem garantovaného spořícího důchodového pilíře. Stát jim dorovná inflaci a přidá jedno procento úroků každý rok navíc.  Pokud by stát nepřidal jedno procento úroků nad inflaci, museli by bezdětní spořit nikoliv 3300, ale 4000 korun měsíčně na stejně vysoký starobní důchod.  

 

Ta nejlepší zpráva pro bezdětné nakonec.

 

Bezdětní při odchodu do důchodu změnu nepocítí. Bezdětní dostanou přesně stejný důchod jako ti, kteří odešli do důchodu před spuštěním reformy, ani o korunu méně. To, co si nestačí ušetřit vzhledem k věku, dostanou v období transformace z I. důchodového pilíře.  

 

Zbývá zodpovědět poslední otázku. Jaký má smysl částečné převedení bezdětných do spořícího důchodového pilíře?

Důchodová reforma má tři hlavní úkoly:

-      sociálně citlivě vytvořit spořící důchodový pilíř,

-      implicitní (skrytý) dluh v I. důchodovém pilíři přivést k postupnému snižování bez potřeby prodlužování věku odchodu do důchodu,

-        s přihlédnutím k předcházejícímu bodu změnit krachující I. důchodový pilíř na trvale udržitelný. Je to zcela jiný cíl, než politiky deklarovaný „dlouhodobě udržitelný“.

 

V průběhu zavádění důchodové reformy je nezbytné zaručit:

-        nulové reformní náklady pro státní pokladnu díky použití dostatečně dlouhé doby transformace,

-        provedení důchodové reformy sociálně citlivým způsobem, bez negativních dopadů na některé věkové skupiny obyvatelstva,

-        bezrizikovost reformy v oblasti ekonomické i sociální a proto žádná rizika pro vládu,

-        mladí lidé si uvědomí, že vychovávat děti v rodině má smysl; tím se mladým otevřou nové životní perspektivy.  

 

V páté části si posvítíme společně na dítě v oblasti sociální. Ukážeme si rozsah katastrofy, kterému jsou vystaveny rodiny s dětmi. Následně si řekneme, jak finančně i společensky rehabilitovat rodiny s dětmi pracujících rodičů a to vše ve prospěch řádné výchovy dětí v rodině.

 

Ivo Patta

 

V Měchenicích dne 3. října 2013

 

2. kapitola:   Dítě a sociální reforma. 

 

V minulé části Dítě a sociální reformy jsme si v kapitole nazvané „Dítě a důchodová reforma“ ukázali, že reforma důchodového systému je možná bez zvyšování daní, tj. bez utahování opasků občanům, bez diskriminace některých věkových skupin obyvatelstva včetně bezdětných a dokonce bez ztráty volebních preferencí pro vládnoucí politiky. Politická strana, která důchodovou reformu prosadí, se nebude muset potýkat s masovou resistencí obyvatelstva, jako tomu bylo prokazatelně při zavádění bankovního produktu nazvaného „Penzijní fondy“. Je také na první pohled jasné, že se jedná o reformu, která sociální stát co nejvíce přiblíží stavu přirozenému, jak ukazuje sociálně naučná pohádka O králi a cestáři. Důchodová reforma je nezbytná a to nejen pro udržení I. důchodového pilíře, jako základního atributu sociálního státu. Správně provedené reformy, důchodová a sociální, jsou úhelným kamenem ve věci dítěte. Proč? Protože jen reformy respektující přirozený řád věcí, vrátí dítěti jeho společenský status.   

Na úvod opět jedno, tentokrát ne příliš překvapivé sdělení:

Současná sociální politika státu společensky deklasuje rodiny s dětmi.

Proto to stále se opakující volání po společenské rehabilitaci rodin s dětmi.

Jak je něco takového vůbec možné?

Sociální politika státu je o přerozdělování. Ukázali jsme si, že se jedná o systémově chybné přerozdělování v případě I. důchodového pilíře garantovaného státem. Podobné systémově chybné řešení obsahuje státní sociální politika.  

Přerozdělování je spojováno s moralitou (Fraserová, Honneth, 2004).  Společenské uznání je dáváno do souvislosti se spravedlností a mravností.  Proto:

Politika přerozdělování má důsledky v oblasti společenského uznání.

Dnes stavíme do protikladu pojmy jako: výchova dětí x vydělávání peněz; nebo: sociální pomoc matkám x placení daní. Jako praktický příklad takového myšlení uvedu citát z dopisu:   „Také je třeba brát v úvahu, že veškerou případnou státní podporu platí daňoví poplatníci. Takže vlastně sousedé v domě povinně přispívají na výživu dětí svého souseda, když vlastní dítě třeba mít nemohou …“ (Jakl 9. 11. 2007).

Uvedené příklady, včetně citace z dopisu jasně říkají:

Politika přerozdělování vede ke společenskému zneuznání!

Každý si v této souvislosti okamžitě vybaví sociálně neintegrované skupiny obyvatelstva. 

Ve skutečnosti se společenské zneuznání dotýká pracujících rodičů s dětmi!

Na této věci je bolestné zejména to, že se jedná o zneuznání falešné.  Skutečnost je pravým opakem toho, co do myslí českých občanů zasévá současná sociální politika státu. Pracující rodiče dětí odvedou do státní pokladny cca 40 % ze své superhrubé  mzdy (náklady zaměstnavatele), na daních a tzv. „pojištění“. Následně je rodičům uznán jen zlomek skutečných nákladů na výchovu dítěte v rodině.  Uvedu konkrétní příklad. V roce 2012 byla průměrná mzda 25 101,- Kč. Tomu odpovídají náklady zaměstnavatele 33 635,- Kč. Čistá mzda je 19 355,- Kč, tj. stát zaměstnanci sebral ve skutečnosti 42,5 % z platu. To znamená, že na daních odvedl zaměstnanec vyživující dvě děti v rodině ze superhrubé mzdy (nákladů zaměstnavatele) 14 280,- Kč (33 635 – 19 355). Při dvou vyživovaných dětech pak stát zaměstnanci uzná za vhodné ponechat 2 234,- Kč, tj. 1 117,- Kč na jedno dítě.

Přitom skutečné náklady na výchovu dítěte v domácnosti vyčíslil Český statistický úřad (dále jen ČSÚ), již v roce 2003 následovně, cituji: „Vydání na dítě do 2 let činila 5 391 Kč měsíčně a dosahovala necelých tří čtvrtin vydání na dospělého, výše měsíční částky výdajů na dítě ve věku 15 až 17 let byla 7 087 Kč, což se zhruba rovnalo vydání na dospělého. Náklady na dítě 18leté a starší dosáhly výše 8 020 Kč za měsíc a byly o více než 10 % vyšší než výdaje na dospělého“.  Pro zjednodušení je možno uvést, že v roce 2008 byly průměrné náklady na výchovu dítěte v rodině 6 352,-Kč. Aktuální průměrný náklad je 6 666,- Kč měsíčně na jedno dítě v rodině, tj. 80 000 korun ročně.  

Jak je to možné?

Ministerstvo financí České republiky (dále jen MF ČR), uznává daňovou slevu na dítě 13 404,- Kč a na plátce nebo jeho manželku 24 840,-Kč. MF ČR tak ekonomicky z hlediska daní definuje dítě jako poločlověka. Navíc lze konstatovat z pohledu  lékařského schizofrenní stav mezi dvěma důležitými státními institucemi, MF ČR a ČSÚ. Každá z těchto důležitých státních institucí vidí jiné, diametrálně odlišné dítě. Statistici ČSÚ vidí dítě v reálu. Ekonomové z MF ČR vidí dítě ve zmenšeném modelu 1 : 6., což přesně odpovídá daňové slevě na dítě ve výši 16,7 % skutečných nákladů na výchovu dítěte v rodině.   

 

Sociální reforma a samofinancování rodin.

Základ správně provedené sociální reformy se nachází v daňové oblasti. Daňový systém je prvotní příčinou nejen chronického nedostatku peněz v ekonomicky aktivních rodinách a tím přímo omezuje  investice do dobře vychovaných dětí. Daňový systém je, jak jsme si ukázali, zdrojem společenského deklasování rodin s dětmi. Je dokonce i prvotní příčinou ztráty sociálního kapitálu. Neboť ten, kdo z dětí od malička dělá příjemce almužny, znemožňuje učení se svobodě a odpovědnosti za sebe samého (Borchert 2002).

Nezbývá proto nic jiného, než usilovat o to, aby rodiny samy byly schopny ze svého příjmu v rámci vlastní odpovědnosti vychovávat své děti. Proto sociální reforma musí především:

Umožnit rodičům výchovu dětí v rodině z jejich vlastních příjmů.

  Vzhledem k navrhovanému  daňovému zohlednění 50 % nákladů na výchovu dětí v rodině (což je v praxi návrat před daňovou reformu z roku 1993), zmizí hrozivé statistiky rodin ohrožených příjmovou chudobou v České republice:   

Tabulka č. 1:    Rodiny ohrožené příjmovou chudobou v České republice (ČSÚ 1413-05)

Rodiny

bezdětné

1 dítě

2 děti

3 děti

Celkem ohroženo

3,2%

6,9%

8,0%

19,7%

Každý může k výše uvedené tabulce namítnout, že se jedná o nerepresentativní soubor údajů, vzhledem ke kumulaci všech rodin bez rozdílu. Proto uvádím následující tabulku, ze které jsou vyloučeny rodiny zdaněné nestandardně, např. OSVČ, nebo nezdaněné, tj. důchodci a nezaměstnaní.

Tabulka č. 2:    Rodiny zaměstnanců z hlediska ohrožení příjmovou chudobou.

Rodiny

bezdětné

1 dítě

2 děti

3 děti

Celkem ohroženo

0,8 %

5,6 %

7,0 %

11,8 %


Tabulka č. 2 mluví jasnou řečí: S každým dalším vychovávaným dítětem narůstá geometrickou řadou hrozba finančního bankrotu v rodinách, které jsou bez dětí ekonomicky vysoce stabilní.

 

Výsledkem odečtu poloviny reálných nákladů na výchovu dítěte bude vyzdvižení pracujících rodičů a jejich dětí ze sociálního koše. Důsledkem pak bude v souvislosti s oběma reformami to nejcennější – změna společenského pohledu na rodiny, ve kterých vyrůstají dobře vychované, pracovité děti.

Dítě se opět stane pro rodiče i společnost místo objektu odkládaného do baby-boxů, nebo i týraného, protože působícího mimo jiné zhoubně na rodinné rozpočty, objektem mnohostranně opečovávaným. Prostě proto, že již nebude ohrožovat ekonomickou stabilitu rodiny. Navíc se konečně prokáže, že již dnes zajišťuje dítě v době své dospělosti svým rodičům klidné dožití a bude schopno i v budoucnu zajistit klidné dožití prostřednictvím výchovy dětí i sobě.     

Sociální reforma jako součást reformy důchodové musí splnit řadu požadavků. Proto sociální reforma musí bezpodmínečně:

 

-        odstranit současný nepoměr mezi investicemi do výchovy dítěte, tj. investicemi do tvorby sociálního kapitálu a jeho zdaněním,

-        jasně sdělit mladé generaci změnu v dosavadní preferenci od bezbřehých nároků 

               k odpovědnosti každého jedince za svůj svobodně zvolený životní styl,

  • dopomoci k trvalému řešení naprosto principiálního problému, kterým je nepochybně dostatek dobře vychovaných dětí, budoucích plátců daní, 

-        být sociálně citlivá,

-        odstranit nezaviněné sociální deklasování pracujících rodičů a jejich dětí, protože právě to silně omezuje vzdělávací schopnost dětí,

-        umožnit rodičům, aby sami byli schopni ze svých příjmů v rámci vlastní odpovědnosti vychovávat své děti.  Nelze nadále trpět neodůvodněné zdanění rodin s dětmi, při současném poskytování sociální pomoci ze strany státu. Takový postup hrubě odporuje demokratickým i přirozeným principům.  Ten, kdo dělá z pracujících rodičů a jejich dětí zcela bezdůvodně příjemce sociální almužny, zabraňuje v rodinách učení se svobodě a odpovědnosti za sebe sama,

-        sociální dávky vrátit jejich původnímu významu, to znamená vyplácet je jen tam, kde rodiče nejsou sami schopni zajistit si alespoň minimální příjmy.

 

Všechno vypadá špatně, když se následky nezodpovědného chování druhých přenášejí na ty, kteří se chovali zodpovědně. Tak vypadá dnešní politika. Tak vypadá i sociální stát, když následky nezodpovědného chování stále více jedinců odnášejí ti, kteří se chovali k životu zodpovědně. Všechno bude dopadat líp, když lidé budou muset žít s následky svého jednání. K tomu musí směřovat úsilí všech těch, kdo mysleli a myslet nepřestali na nejvyšší životní cíl. Na dítě.

Ivo Patta

V Měchenicích 4. listopadu 2013

 

 
© sociologie.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum