V předcházejících článcích jsem poukázal na profesionální slepotu sociologů a ekonomů vůči dítěti, tj. člověku mezi narozením a pubertou. Dále jsem ukázal prstem na bankéře a na jejich zcela účelové reformy sociálního státu.
Sociology špatně definovaný sociální kapitál je příčinou nepochopení a následného společenského ignorování celé jedné etapy lidského života – dětství. Z dítěte se stal pouhý objekt sociální péče. Právě zde se sociologie ocitla ve slepé uličce a zneschopnila sama sebe. Neschopnost sociologů pojmenovat, definovat a řešit skutečné problémy společnosti v tzv. sociálně vyspělých státech ohrožuje akutně původní populaci, mezigenerační solidaritu, sociální stát i ekonomickou prosperitu země.
Zásadním problémem ekonomů je, že ekonomie v samých počátcích svého rozvoje se zcela odtrhla od rodiny (L. Mlčoch 2013) a tím i od dítěte. Ekonomové se na vysoké škole ekonomické nenaučí nic o ekonomice rodin. Ekonomové nemají žádné vědomosti o skutečných peněžních tocích v průběžně financovaných systémech sociálního státu. Důkaz jsem podal na materiálu NERV k důchodové reformě.
Připomínám upozornění Bezděkovy komise, že sociální systém bez reforem povede k deficitu ve výši 4 – 5 % HDP. Nebo jinak řečeno, na ekonomickou prosperitu nemůžeme ani pomyslet bez správně provedených reforem tří pilířů sociálního státu: sociálního, důchodového a zdravotního. Budu konkrétní a každoroční škody u jednotlivých položek vyčíslím:
- Sociální systém byl navýšen poslanci napříč politickými stranami o 70 miliard korun ročně před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2006. Způsobuje každoroční schodky v uvedené výši.
- Důchodový systém je tunelován bezdětnými a částečně rodiči jedináčků ve výši 37,5 miliardy korun ročně. Zatím se jedná jen o 5 % bezdětných důchodců a 15 % těch, kteří vychovali jen jedno dítě v rodině.
- Zdravotní systém je z 80 % průběžně financovaným systémem, protože jen 20 % odvodů na zdravotní pojištění je použito ve prospěch plátců. Je tunelován bezdětnými podobně jako důchodový ve výši 20 miliard korun ročně.
- Sečteno a podtrženo, nereformované systémy sociálního státu produkují aktuálně roční schodek státního rozpočtu ve výši 127,5 miliardy korun.
Jsme svědky kumulace problémů sociálního státu způsobené odborníky ze dvou vědeckých oborů.
- Sociologové naprosto selhali, protože ani v nejmenším neplní celospolečenskou objednávku ve věci sociálních reforem. Potvrdil to náš nejznámější sociolog J. Keller, když mi v roce 2008 napsal, cituji: „Úkolem sociologie není předkládat reformy. To musejí dělat politici“. Komentář si jistě udělá každý sám.
- Ekonomové politikům naopak vnucují své „sociální reformy“. K jejich reformám je možno poznamenat jen jediné. Zde platí: čím je sebevědomí ekonomů větší, tím bezohlednější recepty na reformy sociálního státu předkládají. Jejich diletantismus ve věci rodiny, dítěte a průběžně financovaných systémů sociálního státu je tak veliký, že si jej ani nejsou vědomi. Ekonomové ve skutečnosti mohou řídit jen ekonomiku a i tu jen s rizikem těžkých kolizí.
Vede nějaká cesta z problémů sociálního státu?
Nebo jinak položená stejná otázka: pokud selžou odborníci, dokonce ze dvou klíčových vědních oborů současně, z čeho mají politici tvořit zákony v sociální oblasti?
Je nejvyšší čas všem připomenout sociálně velmi poučnou pohádku „O králi a cestáři, aneb o třech groších“. Král si postěžoval, že nemůže vyjít s penězi, a pak se zeptal cestáře, jak hospodaří on. Cestář odpověděl: "Vydělávám denně tři groše. Jeden spotřebuji pro sebe, druhý půjčím a ten třetí vracím." Král nad tím kroutil hlavou a nakonec se zeptal: "Jak to myslíš, cestáři?" A cestář povídá: "Jednoduše, jeden groš živí mne. Druhý půjčuji svým dětem, které mne budou živit, až nebudu moci. Třetí vracím svým rodičům. Ti mi kdysi půjčovali tím, že mne živili". Podíváme-li se na podstatu sdělení, zjistíme, že pohádka popisuje přirozený důchodový systém, který zajišťoval reprodukci obyvatelstva po celá staletí. Každý se musel postarat o své rodiče ve stáří a zároveň musel investovat do svých dětí, aby si zajistil stáří svoje.
Jaká je situace dnes? Jak jsem již napsal, děti ke spokojenému prožití stáří v tzv. sociálně vyspělých zemích nejsou potřeba. Na druhé straně demografové bijí na poplach a mluví o ohrožení sociálního státu nedostatkem plátců. Vidíte ten rozpor mezi slovy, že děti pro spokojeně prožité stáří nejsou potřeba a slovy o ohrožení systémů sociálního státu, s důrazem na nedostatek plátců?
Zde je na místě položit klíčovou otázku:
Je nebo není potřeba vychovat děti,
aby si pracující občan mohl prožít spokojené stáří bez hmotných starostí?
Není to otázka jednoduchá a většina občanů by ji zodpověděla špatně. Není divu, když název zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění je čistá, doslova 100 % lež. V případě I. důchodového pilíře se jedná o průběžně, tj. mezigeneračně, financovaný systém. Proto nejde o žádné pojištění, ale o daň. Peníze z I. důchodového pilíře vyplácené starobním důchodcům jsou dividendami z investic do výchovy dětí.
Co je nepochopitelného na tom, že pracující občan vychová děti a ty mu v době jeho stáří přispějí na důchod? Hned se samozřejmě vynoří vztahová otázka. Proč by měly děti v dospělosti přispívat na důchod úplně cizím lidem, kteří je nevychovali? Téměř současně se také vynoří myšlenka směřující k sociálně neintegrovaným mnohodětným rodinám. Najednou je ze zdánlivě jednoduchého vztahu rodiče a děti gordický uzel. Právě ten zde rozetnu.
Pokud přijmete fakt, že na naše starobní důchody nám přispívají výhradně naše dobře vychované, pracovité děti, pak klíčovou otázkou důchodové reformy je precizní definování zásluhovosti v I. důchodovém pilíři. Přesněji podílu bezdětných na nákladech výchovy dětí těch druhých. Podle výsledků propočtů daňového poradce A. Berana se podílejí pracující rodiče dětí na úplných nákladech výchovy dětí z 83 % a bezdětní ze 17 %. Podle Prof. PhDr. Martina Potůčka, CSc. MSc., vedoucího Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity se bezdětní podílejí prostřednictvím přerozdělených daní na úplných nákladech výchovy dětí těch druhých do 20 %.
S odvoláním na tabulku nazvanou „Investice občanů podle počtu vychovaných dětí do I. důchodového pilíře“ v článku Ekonomové a dítě, se přímo nabízí správné řešení. Tím je postupné a proto sociálně citlivé částečné převedení bezdětných do spořícího důchodového pilíře.
Nejdříve sdělím bezdětným špatnou zprávu:
Zvyšujete si neprávem svoji životní úroveň o peníze, které ušetříte na výchově dětí. Právě tyto peníze si musíte na zajištění svého stáří odložit. Pokud tak neučiníte, tunelujete jako důchodce z I. důchodového pilíře v průměru 1 milion 600 000 korun. Na důchod si proto musíte spořit od začátku své ekonomické aktivity. Spořit ve výši 3300 korun měsíčně, pokud chcete průměrnou výši starobního důchodu.
Teď sdělím bezdětným jednu lepší zprávu:
Těch 3300 korun měsíčně je pouze poloviční částka ve srovnání s náklady na výchovu dítěte v rodině s běžným příjmem rodičů. Bezdětní si budou ukládat své peníze na svá osobní konta do státem garantovaného spořícího důchodového pilíře. Stát jim dorovná inflaci a přidá jedno procento úroků každý rok navíc. Pokud by stát nepřidal jedno procento úroků nad inflaci, museli by bezdětní spořit nikoliv 3300, ale 4000 korun měsíčně na stejně vysoký starobní důchod.
Ta nejlepší zpráva pro bezdětné nakonec.
Bezdětní při odchodu do důchodu změnu nepocítí. Bezdětní dostanou přesně stejný důchod jako ti, kteří odešli do důchodu před spuštěním reformy, ani o korunu méně. To, co si nestačí ušetřit vzhledem k věku, dostanou v období transformace z I. důchodového pilíře.
Zbývá zodpovědět poslední otázku. Jaký má smysl částečné převedení bezdětných do spořícího důchodového pilíře?
Důchodová reforma má tři hlavní úkoly:
- sociálně citlivě vytvořit spořící důchodový pilíř,
- implicitní (skrytý) dluh v I. důchodovém pilíři přivést k postupnému snižování bez potřeby prodlužování věku odchodu do důchodu,
- s přihlédnutím k předcházejícímu bodu změnit krachující I. důchodový pilíř na trvale udržitelný. Je to zcela jiný cíl, než politiky deklarovaný „dlouhodobě udržitelný“.
V průběhu zavádění důchodové reformy je nezbytné zaručit:
- nulové reformní náklady pro státní pokladnu díky použití dostatečně dlouhé doby transformace,
- provedení důchodové reformy sociálně citlivým způsobem, bez negativních dopadů na některé věkové skupiny obyvatelstva,
- bezrizikovost reformy v oblasti ekonomické i sociální a proto žádná rizika pro vládu,
- mladí lidé si uvědomí, že vychovávat děti v rodině má smysl; tím se mladým otevřou nové životní perspektivy.
V páté části si posvítíme společně na dítě v oblasti sociální. Ukážeme si rozsah katastrofy, kterému jsou vystaveny rodiny s dětmi. Následně si řekneme, jak finančně i společensky rehabilitovat rodiny s dětmi pracujících rodičů a to vše ve prospěch řádné výchovy dětí v rodině.
Ivo Patta
V Měchenicích dne 3. října 2013