10. část Dítě a falešná solidarita

Vzhledem ke stagnaci sociologie a systémové neznalosti ekonomie ve věci rodiny a dítěte, se sociální problematice začali věnovat právníci. Jeden z prvních právníků, věnujících se po listopadu 1989 profesionálně sociální politice, byl Prof. JUDr. Igor Tomeš, CSc. V roli náměstka, tehdy federálního ministra práce a sociálních věcí, se koncepčně podílel na transformaci sociální politiky. Po roce 1990 došlo k zásadním změnám v oblasti financování důchodů, zdravotnictví a v neposlední řadě také ke změnám v daňové legislativě. Zákon č. 100/1988 Sb., s neutrálním názvem: „O sociálním zabezpečení“, byl necitlivě změněn na zákon č. 155/1995 Sb., se zcela nepravdivým názvem „O důchodovém pojištění“(správně „O důchodové dani“).

Z jakých tezí tehdejší odborníci při formulování nových zákonů v sociální oblasti vycházeli, nám prozradí knížka renomovaného právníka Prof. I. Tomeše „Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost“ (Socioklub 2001). Uvedu dva příklady z jeho publikace:  

První příklad je z I. kapitoly, cituji: „V (před)minulém století se vedl spor mezi renomovanými ekonomy a sociology o tom, zda člověk je svou povahou homo economicus nebo homo socialis. Teprve ve dvacátém století se obecně uznalo, že podstatou člověka není ekonomická činnost. Ekonomické činnosti jsou jen instrumentem k lidskému žití a rozvoji. Tím se vytvořil i prostor pro nové pojetí funkce sociální politiky státu“. 

Všichni samozřejmě uznáváme, že člověk je tvor společenský. Každý z nás ale musí také jíst, pít, odívat se, opatřit si obydlí, do něj teplo a světlo. To všechno ovšem stojí peníze a ty si nikdo nevydělá tak, že lehce propluje životem. Člověk přece není jepice, aby po zrození jeden den protančil se svými vrstevníky a pak v klidu zahynul, nestaraje se o zárodky nového života, které zasel. Rodiče musí malého človíčka opatřit tisícem věcí, obklopit ho péčí, vychovávat ho, podporovat jeho zvídavost a následně mu umožnit i vystudovat. To stojí rodiče mnoho úsilí i peněz po dobu osmnácti i více let. 

Dovolím si konfrontovat pravdivost uvedeného citátu s demografickou statistikou z historicky nedávné české reality. Máme rok 1992. Tehdejší Česká národní rada odhlasovala zákon o daních z příjmů fyzických osob. Následně jej podepsali pánové Uhde a Klaus. Zákon vyšel ve sbírce zákonů pod číslem 586/1992 Sb. a začal platit od 1. 1. 1993 (více ve 2. článku Ekonomové a dítě). Výsledek, v podobě holé pravdy, definované na základě dat Českého statistického úřadu je v následující tabulce:

Tabulka: Počet živě narozených dětí v kalendářních letech.

V této chvíli si může každý soudný občan již sám odpovědět, nakolik je citované tvrzení pana profesora Tomeše pravdivé. Takovéto „nové pojetí funkce sociálního státu“ obývaného jen lidmi typu homo socialis je utopií. Lidé jsou nejen společenští, ale také čím dál chytřejší. Proto se v nich probudil panem profesorem slavně, za účasti dalších blíže nespecifikovaných odborníků pohřbený, homo economicus. Tento zmrtvýchvstalý člověk ekonomický si hravě spočítal, že je pro něj daleko výhodnější děti nemít. Tím se homo ekonomicus nestal méně společenským, zato vyměnil sociální síť, do které jsou dnes státem neprávem házeni pracující rodiče dětí, za návštěvy divadel, pěkné oblečení, každoroční zahraniční rekreace, pořízení nového bytu nebo domku, nové auto.

Celospolečenský dopad takovéto pomýlené teorie převedené do praxe je dokonce zákeřný. Zákeřný, protože demografická deprese se projeví jako problém při financování pilířů sociálního státu až s časovým odstupem jedné generace. 

Druhý příklad je z kapitoly 12/7 nazvané Zvýhodněné postavení žen, cituji: „Jiná je otázka diferenciace důchodového věku žen podle počtu vychovaných dětí. Je to dědictví totality. … Ženy s více dětmi by měly být zvýhodňovány (pokud vůbec), v době péče o děti, tedy v době vzniku a trvání sociální události, nikoliv až v období důchodového věku. Argument, že měly těžší život a dvojí směnu je jen politickým argumentem, který nemá opodstatnění v demografii“.

Již použitý politický argument shazující ženy – matky, argument jak vystřižený ze slovníku padesátých let minulého století, je zde zcela a úplně nepatřičný. Navíc zvýhodňování žen – matek v době „vzniku a trvání sociální události“ se nejen nekonalo, dokonce se zvrhlo v pravý opak s tvrdými demografickými dopady na populaci (viz výše uvedená tabulka). 

Takovéto likvidační „nové pojetí sociálního státu“, v podobě neoliberální sociální legislativy, následně uvedlo pilíře sociálního státu do problémové zóny. Problémy se mají řešit na úrovni státu reformními zákony. Proto se následně podívám, jak si s tím poradili právníci na té nejvyšší úrovni. Takovými jsou, alespoň podle převažujícího mínění veřejnosti, soudci ústavního soudu.

Jako příklad se přímo nabízí causa K. Sochora, člověka dobře vydělávajícího, kterému se znelíbilo, že platí vysoké sociální pojištění. Spočítal si, že se mu peníze vložené do sociálního, resp. důchodového pojištění nevrátí v podobě adekvátní výše starobního důchodu.  Jedná se o typický příklad nepochopení principu financování I. důchodového pilíře jak ze strany stěžovatele, tak následně ze strany většiny právníků Ústavního soudu v Brně, kteří v cause Sochor v plénu rozhodovali. Výsledkem tohoto systémového omylu ústavních soudců je nález Ústavního soudu v Brně ze dne 16. 4. 2010, potvrzující falešnou solidaritu ve věci změny výpočtu výše důchodu. Důsledkem je tzv. Malá důchodová reforma. Bylo to vítězství bohatých nad chudými.  Vítězství potvrzující platnost systémově zmatečné legislativy z doby transformace sociálního státu na začátku let devadesátých minulého století.

V jakém duchu se před ústavním soudem rozhodovalo v cause K. Sochora, uvedu následující. V odůvodnění řekla soudkyně ústavního soudu Dagmar Lastovecká větu, cituji: „I solidarita má své hrance, nemůže být natolik vychýlená, aby ji někteří lidé pociťovali jako nespravedlnost".  A dále táž soudkyně sdělila: „Ústavní soud nezpochybnil samotný princip mezigenerační solidarity“.

Problém je v naprostém nepochopení skutečné zásluhovosti v průběžně financovaném důchodovém systému paní soudkyní ústavního soudu, a nejen její nepochopení. Na paní soudkyni měl v této věci nepochybně vliv výrok navrhovatele, pana K. Sochora: "Princip solidarity není právním principem, ale etickou kategorií, označující soudržnost, pospolitost nebo příslušnost člověka k nějakému celku. Solidarita v důchodovém zabezpečení se uplatňuje už i tím, že do systému přispívají bez ohledu na budoucí čerpání nejvíce ti, kteří mají vyšší příjmy". Pan Sochor se zcela principiálně zmýlil, zejména výrokem: „Bez ohledu na budoucí čerpání“. Pan Sochor hlásal před ústavním soudem solidaritu falešnou a uspěl. Nedivím se jemu, ani soudcům ústavního soudu. Již nepravdivý název zákona č. 155/1995 Sb. „O důchodovém pojištění“, k této mýlce svádí. 

Problém, o kterém soudci Ústavního soudu v Brně rozhodovali, se dá osvětlit také na následujícím příkladu. V obchodě s elektronikou, který má dva východy s pokladnami do dvou ulic, si vyberu drahou akustickou soupravu. Jdu s ní k pokladně, zaplatím a odcházím se zbožím z obchodu. Následně se vrátím s paragonem, vyberu z regálu ještě jednou stejné zboží a odnesu jej k druhému východu. Tam předložím paragon s vysvětlením, že jsem si spletl východy. S de facto nezaplaceným zbožím následně projdu bez problémů přes pokladnu.

Označili byste uvedenou situaci, kdy jednou zaplatím a následně odnesu dvojnásobek zaplaceného zboží, za krádež? Dovolím si předpokládat, že ano. Pan K. Sochor jednal věcně stejně. Zaplatil peníze na sociální pojištění, ze kterého je přímo financován důchod rodičů. Následně předstoupil před ústavní soud a domáhal se dalšího, dokonce vyššího plnění z téže platby, již jednou utracené na důchody jeho rodičů, formou zvýšení vlastního starobního důchodu.  Většina ústavních soudců na princip jednou zaplať a dvakrát inkasuj, kývla. 

Je zde na místě v této souvislosti vzpomenout výrok jiného ústavního soudu. Ústavního soudu Spolkové republiky Německo a jeho nálezu ze dne 7. 7. 1992 ve věci nazvané "Trümmerfrauenurteil". Jednalo se o proces, ve kterém bylo prokázáno, že žena, pracující jako myčka v hotelu, která vychovala 9 dětí, by dostala 250 DM důchodu měsíčně. Přitom její děti odváděly ze svých příjmů do systému sociálního zabezpečení měsíčně celkem 8000 DM. Na základě rozsáhlé ekonomické analýzy německý ústavní soud zavázal zákonodárce zlepšit situaci rodin při každé novelizaci všech zákonů, vztahujících se k přerozdělování.

Autoremeduru!

Vzhledem k výše uvedeným faktům si dovoluji požádat soudce Ústavního soudu v Brně, aby se znovu zabývali causou K. Sochora. Zabývali komplexně, tj. na základě rozsáhlé ekonomické analýzy, stejně jako německý ústavní soud. Je zcela nezbytné dořešit principiálně důležitější část zásluhovosti v průběžně financovaném důchodovém systému, zohlednění výchovy dětí. Jedná se o neopominutelnou část causy Sochor, kterou se ústavní soud vůbec nezabýval.

 Nastolíme-li plně (práce plus výchova dětí) a nikoliv polovičatě (jen práce), zásluhovost ve státem garantovaném I. důchodovém pilíři, učiníme zcela principiální krok ke skutečným reformám. Reformám průběžně financovaných systémů sociálního státu. Samozřejmě nemám na mysli reformy navrhované experty ve smyslu parametrických úprav, nebo dokonce reformy pojaté jako bankovní produkty. Mám na zřeteli prorůstovou a pronatalitní důchodovou reformu, která postupně a proto sociálně citlivě, protože v průběhu jedné generace, částečně vyloučí bezdětné z I. důchodového pilíře. Jen takto pojatá důchodová reforma dá mladé generaci, jejíž životní perspektivy se zcela ztratily v právních kličkách současné sociální legislativy, nové životní perspektivy. Perspektivy osobní, pracovní i rodinné. Výsledkem bude, po 34 letech nepřetržité demografické deprese, dostatek šťastných, rodiči pečlivě a s láskou vychovávaných dětí.  

Ivo Patta

V Měchenicích 2. února 2014.