V minulé části Dítě a důchodová reforma jsem ukázal, že reforma důchodového systému je možná bez zvyšování daní, tj. bez utahování opasků občanům, bez diskriminace některých věkových skupin obyvatelstva včetně bezdětných a dokonce bez ztráty volebních preferencí pro vládnoucí politiky. Politická strana, která důchodovou reformu prosadí, se nebude muset potýkat s masovou resistencí obyvatelstva, jako tomu bylo prokazatelně při zavádění bankovního produktu nazvaného „Penzijní fondy“. Je také na první pohled jasné, že se jedná o reformu, která sociální stát co nejvíce přiblíží stavu přirozenému, jak ukazuje sociálně naučná pohádka O králi a cestáři. Důchodová reforma je nezbytná a to nejen pro udržení I. důchodového pilíře, jako základního atributu sociálního státu. Správně provedené reformy, důchodová a sociální, jsou úhelným kamenem ve věci dítěte. Proč? Protože jen reformy respektující přirozený řád věcí, vrátí dítěti jeho společenský status.   

Na úvod opět jedno, tentokrát ne příliš překvapivé sdělení:

Současná sociální politika státu společensky deklasuje rodiny s dětmi.

Proto to stále se opakující volání po společenské rehabilitaci rodin s dětmi.

Jak je něco takového vůbec možné?

Sociální politika státu je o přerozdělování. Ukázali jsme si, že se jedná o systémově chybné přerozdělování v případě I. důchodového pilíře garantovaného státem. Podobné systémově chybné řešení obsahuje státní sociální politika.  

Přerozdělování je spojováno s moralitou (Fraserová, Honneth, 2004).  Společenské uznání je dáváno do souvislosti se spravedlností a mravností.  Proto:

Politika přerozdělování má důsledky v oblasti společenského uznání.

Dnes stavíme do protikladu pojmy jako: výchova dětí x vydělávání peněz; nebo: sociální pomoc matkám x placení daní. Jako praktický příklad takového myšlení uvedu citát z dopisu:   „Také je třeba brát v úvahu, že veškerou případnou státní podporu platí daňoví poplatníci. Takže vlastně sousedé v domě povinně přispívají na výživu dětí svého souseda, když vlastní dítě třeba mít nemohou …“ (Jakl 9. 11. 2007).

Uvedené příklady, včetně citace z dopisu jasně říkají:

Politika přerozdělování vede ke společenskému zneuznání!

Každý si v této souvislosti okamžitě vybaví sociálně neintegrované skupiny obyvatelstva. 

Ve skutečnosti se společenské zneuznání dotýká pracujících rodičů s dětmi!

Na této věci je bolestné zejména to, že se jedná o zneuznání falešné.  Skutečnost je pravým opakem toho, co do myslí českých občanů zasévá současná sociální politika státu. Pracující rodiče dětí odvedou do státní pokladny cca 40 % ze své superhrubé  mzdy (náklady zaměstnavatele), na daních a tzv. „pojištění“. Následně je rodičům uznán jen zlomek skutečných nákladů na výchovu dítěte v rodině.  Uvedu konkrétní příklad. V roce 2012 byla průměrná mzda 25 101,- Kč. Tomu odpovídají náklady zaměstnavatele 33 635,- Kč. Čistá mzda je 19 355,- Kč, tj. stát zaměstnanci sebral ve skutečnosti 42,5 % z platu. To znamená, že na daních odvedl zaměstnanec vyživující dvě děti v rodině ze superhrubé mzdy (nákladů zaměstnavatele) 14 280,- Kč (33 635 – 19 355). Při dvou vyživovaných dětech pak stát zaměstnanci uzná za vhodné ponechat 2 234,- Kč, tj. 1 117,- Kč na jedno dítě.

Přitom skutečné náklady na výchovu dítěte v domácnosti vyčíslil Český statistický úřad (dále jen ČSÚ), již v roce 2003 následovně, cituji: „Vydání na dítě do 2 let činila 5 391 Kč měsíčně a dosahovala necelých tří čtvrtin vydání na dospělého, výše měsíční částky výdajů na dítě ve věku 15 až 17 let byla 7 087 Kč, což se zhruba rovnalo vydání na dospělého. Náklady na dítě 18leté a starší dosáhly výše 8 020 Kč za měsíc a byly o více než 10 % vyšší než výdaje na dospělého“.  Pro zjednodušení je možno uvést, že v roce 2008 byly průměrné náklady na výchovu dítěte v rodině 6 352,-Kč. Aktuální průměrný náklad je 6 666,- Kč měsíčně na jedno dítě v rodině, tj. 80 000 korun ročně.  

Jak je to možné?

Ministerstvo financí České republiky (dále jen MF ČR), uznává daňovou slevu na dítě 13 404,- Kč a na plátce nebo jeho manželku 24 840,-Kč. MF ČR tak ekonomicky z hlediska daní definuje dítě jako poločlověka. Navíc lze konstatovat z pohledu  lékařského schizofrenní stav mezi dvěma důležitými státními institucemi, MF ČR a ČSÚ. Každá z těchto důležitých státních institucí vidí jiné, diametrálně odlišné dítě. Statistici ČSÚ vidí dítě v reálu. Ekonomové z MF ČR vidí dítě ve zmenšeném modelu 1 : 6., což přesně odpovídá daňové slevě na dítě ve výši 16,7 % skutečných nákladů na výchovu dítěte v rodině.   

 

Sociální reforma a samofinancování rodin.

Základ správně provedené sociální reformy se nachází v daňové oblasti. Daňový systém je prvotní příčinou nejen chronického nedostatku peněz v ekonomicky aktivních rodinách a tím přímo omezuje  investice do dobře vychovaných dětí. Daňový systém je, jak jsme si ukázali, zdrojem společenského deklasování rodin s dětmi. Je dokonce i prvotní příčinou ztráty sociálního kapitálu. Neboť ten, kdo z dětí od malička dělá příjemce almužny, znemožňuje učení se svobodě a odpovědnosti za sebe samého (Borchert 2002).

Nezbývá proto nic jiného, než usilovat o to, aby rodiny samy byly schopny ze svého příjmu v rámci vlastní odpovědnosti vychovávat své děti. Proto sociální reforma musí především:

Umožnit rodičům výchovu dětí v rodině z jejich vlastních příjmů.

  Vzhledem k navrhovanému  daňovému zohlednění 50 % nákladů na výchovu dětí v rodině (což je v praxi návrat před daňovou reformu z roku 1993), zmizí hrozivé statistiky rodin ohrožených příjmovou chudobou v České republice:   

Tabulka č. 1:    Rodiny ohrožené příjmovou chudobou v České republice (ČSÚ 1413-05)

Rodiny	bezdětné	1 dítě	2 děti	3 děti
Celkem ohroženo	3,2%	6,9%	8,0%	19,7%

Každý může k výše uvedené tabulce namítnout, že se jedná o nerepresentativní soubor údajů, vzhledem ke kumulaci všech rodin bez rozdílu. Proto uvádím následující tabulku, ze které jsou vyloučeny rodiny zdaněné nestandardně, např. OSVČ, nebo nezdaněné, tj. důchodci a nezaměstnaní.

Tabulka č. 2:    Rodiny zaměstnanců z hlediska ohrožení příjmovou chudobou.

Rodiny	bezdětné	1 dítě	2 děti	3 děti
Celkem ohroženo	0,8 %	5,6 %	7,0 %	11,8 %

Tabulka č. 2 mluví jasnou řečí: S každým dalším vychovávaným dítětem narůstá geometrickou řadou hrozba finančního bankrotu v rodinách, které jsou bez dětí ekonomicky vysoce stabilní.

 

Výsledkem odečtu poloviny reálných nákladů na výchovu dítěte bude vyzdvižení pracujících rodičů a jejich dětí ze sociálního koše. Důsledkem pak bude v souvislosti s oběma reformami to nejcennější – změna společenského pohledu na rodiny, ve kterých vyrůstají dobře vychované, pracovité děti.

Dítě se opět stane pro rodiče i společnost místo objektu odkládaného do baby-boxů, nebo i týraného, protože působícího mimo jiné zhoubně na rodinné rozpočty, objektem mnohostranně opečovávaným. Prostě proto, že již nebude ohrožovat ekonomickou stabilitu rodiny. Navíc se konečně prokáže, že již dnes zajišťuje dítě v době své dospělosti svým rodičům klidné dožití a bude schopno i v budoucnu zajistit klidné dožití prostřednictvím výchovy dětí i sobě.     

Sociální reforma jako součást reformy důchodové musí splnit řadu požadavků. Proto sociální reforma musí bezpodmínečně:

 

-        odstranit současný nepoměr mezi investicemi do výchovy dítěte, tj. investicemi do tvorby sociálního kapitálu a jeho zdaněním,

-        jasně sdělit mladé generaci změnu v dosavadní preferenci od bezbřehých nároků 

               k odpovědnosti každého jedince za svůj svobodně zvolený životní styl,

• dopomoci k trvalému řešení naprosto principiálního problému, kterým je nepochybně dostatek dobře vychovaných dětí, budoucích plátců daní, 

-        být sociálně citlivá,

-        odstranit nezaviněné sociální deklasování pracujících rodičů a jejich dětí, protože právě to silně omezuje vzdělávací schopnost dětí,

-        umožnit rodičům, aby sami byli schopni ze svých příjmů v rámci vlastní odpovědnosti vychovávat své děti.  Nelze nadále trpět neodůvodněné zdanění rodin s dětmi, při současném poskytování sociální pomoci ze strany státu. Takový postup hrubě odporuje demokratickým i přirozeným principům.  Ten, kdo dělá z pracujících rodičů a jejich dětí zcela bezdůvodně příjemce sociální almužny, zabraňuje v rodinách učení se svobodě a odpovědnosti za sebe sama,

-        sociální dávky vrátit jejich původnímu významu, to znamená vyplácet je jen tam, kde rodiče nejsou sami schopni zajistit si alespoň minimální příjmy.

 

Všechno vypadá špatně, když se následky nezodpovědného chování druhých přenášejí na ty, kteří se chovali zodpovědně. Tak vypadá dnešní politika. Tak vypadá i sociální stát, když následky nezodpovědného chování stále více jedinců odnášejí ti, kteří se chovali k životu zodpovědně. Všechno bude dopadat líp, když lidé budou muset žít s následky svého jednání. K tomu musí směřovat úsilí všech těch, kdo mysleli a myslet nepřestali na nejvyšší životní cíl. Na dítě.

Ivo Patta

V Měchenicích 4. listopadu 2013