Reforma systému zdravotního pojištění.

 

 

Po vyřešení důchodové reformy a sociální reformy jsem se pustil do problematiky zdravotního pojištění. Důvodem a to bezprostředním, byla další nereforma z dílny ODS, presentovaná panem ministrem zdravotnictví Julínkem. Jako všechny dosavadní reformy, ani tato nevycházela z pečlivého rozboru skutečné situace a skutečných problémů. Vycházela proto pouze z  všeobecně humanistických ideálů předminulého a začátku minulého století.  Výsledkem pak nebyla skutečná reforma zdravotnictví. Šlo v praxi jde o pouhé časové prodloužení platnosti stávajícího řešení za cenu jeho zpřísnění. V praxi se proto jednalo jen o použití stále většího koštěte na zametání stále větších problémů, které systém produkuje, pod koberec. O reformě se v tomto případě nedalo mluvit ani omylem. Pokud někdo tvrdí opak, je jasné, že v centru jeho zájmu nejsou lidé a jejich problémy, ale jen a pouze peníze.

 

Dnes je každému zřejmé, že tzv. demografická bomba netiká pouze a jen v oblasti důchodové.  Oblast pojištění zdravotního a tedy dostatečné finanční prostředky pro zdravotnictví se s úbytkem plátců s nástupem nové generace dostanou do stejných nezvladatelných problémů, jako je tomu u pojištění starobních důchodů.  Nedostatek plátců spolu se stále zhoršujícím se poměrem počtů plátců a příjemců důchodového i zdravotního pojištění evidentně povede ke krachu obou systémů. 

 

Nezbývá proto nic jiného, než reformovat stávající systémy založené na masivním a navíc bezhlavém, protože nelogickém, přerozdělování. Nelze dále prodlužovat stav, kdy ve sféře ekonomické se řídíme neoklasickou ekonomií, a plně uplatňujeme kapitalistické výrobní vztahy, ale ve sféře společenské uplatňujeme v praxi myšlenky hodné Marxe a Engelse. Takový křiklavě nesourodý ekonomicko  – společenský konglomerát vede pouze a jen ke stále větším problémům ve fungování celé společnosti.  Problémům, jejichž řešení se stále oddaluje. 

 

Takovéto odsouvání skutečných řešení, případně jejich záměnou za pseudo-řešení, která spočívají jen na stále se zpřísňujících podmínkách života celé společnosti, ovšem nelze provozovat do nekonečna.

 

Platí zde následující zákonitosti:

 

- Čím více oddalujeme skutečná řešení, tím se celá společnost dostává do stále se zvětšujících problémů a tím je stále těžší a těžší a samozřejmě i nákladnější jejich překonávání a to i v případě, kdybychom následně provedli skutečné reformy v optimální kvalitě.

 

- Existuje hranice, za kterou nám už k regeneraci společnosti prostě nezbude čas. Čas nezbytný ke schválení, vyhlášení platnosti a praktickému fungování reforem po dostatečně dlouhou dobu, aby vůbec ještě bylo reálně možné odvrácení státního bankrotu a tím i odvrácení krachu sociálního a zdravotního pojištění. Překročení této hranice lze ekonomicky  definovat okamžikem, ve kterém dojde k pohlcení celého státního rozpočtu mandatorními výdaji.

 

Přitom tato časová hranice, přes stále se zpřísňující podmínky a tím i zhoršující se dostupnost všech výše uvedených forem péče o lidi, se rychle přibližuje. Podle makroekonomických kalkulací, ze kterých vycházejí veřejně presentované údaje, pokud nedojde k urychlenému přijetí skutečných reforem, nebo alespoň drastickému snížení mandatorních výdajů, které jsou tvořeny z velké části právě výdaji v oblasti důchodové a sociální, včetně snížení finančních injekcí státu směřujících do zdravotního systému, postupně se dočkáme  pohlcení celého státního rozpočtu mandatorními výdaji. Aktuálně jen sociální oblast, tj. rozpočty MPSV ČR a MZ ČR pohltí

 

Podívejme se na stávající systém zdravotního pojištění v oblasti výdajové. Pokud si stanovíme dobu odchodu do důchodu v hranicích 60 let, zjistíme,  že náklady na zdravotní péči čerpané dětmi a ekonomicky aktivní střední generací se rovnají nákladům na zdravotní péči poskytovanou seniorům v důchodovém věku.

 

Jedná se tedy v případě zákona 592/1992 Sb. a zák. 48/1997 Sb., o kombinaci daně (80 %) a pojištění (20 %).  To znamená, že ekonomicky aktivní generace čerpá ze svého zdravotního pojištění jen 20 % odvedených částek.

 

Zdravotní pojištění. 

 

Díky zákonům č. 586/1992 Sb. a 48/1997 Sb., se jedná o hru na odvod zdravotního pojištění k tíži zaměstnavatele (9 %), a dále odvod téhož zdravotního pojištění k tíži zaměstnance (4,5 %). Vše strháváno stejnou mzdovou účetní v rámci jednoho pracovního úkonu! Přitom celých 13,5 % je ve skutečnosti odvedeno k tíži zaměstnance v rámci úplné mzdy. To je ale jen maličkost mající přesvědčit zaměstnance o jeho nízkých platbách na zdravotní pojištění. Mnohem horší to je, když se podíváme, jak se s penězi odvedenými na údajné zdravotní pojištění v rámci resortu zdravotnictví netransparentně nakládá. 

 

Vyčíslení provedu u hrubé mzdy 25 000 Kč: 

 

- Jen jedna pětina z odvedených 3 375 Kč kryje zdravotní pojištění zaměstnance!  Je to částka 675 Kč.  

 

- Ano, jen 20 % z odvedené částky na zdravotní pojištění je pojištěním využitým ve prospěch pojištěnce. 

 

- Zbývajících 80 % je daň. 

 

Uvedenou skutečnost definuji makroekonomicky a vyčíslím na bázi skutečných nákladů použitých na zdravotní ošetření podle věkových kategorií do 18 let, do 60 let a nad 60 let. 

 

Celková suma peněz plynoucích z odvodů sociálního pojištění do zdravotnictví je cca 260 miliard korun. 

 

- Z toho na zdravotní ošetření důchodců je vynakládáno 50 %, tj. 130 miliard korun. 

 

- Na ošetření dětí je určeno 30 % tj. 78 miliard korun. 

 

- Až zbývajících 46 miliard korun z odvedených 260 miliard korun, tj. 20 % vykazuje pojistný efekt pro plátce, tj. je skutečně využito ve prospěch plátců zdravotního pojištění.

 

Poukazovat na skutečnost, že stát přispívá na zdravotní pojištění částkou 845 Kč měsíčně na jednoho státního pojištěnce je bezpředmětné ze dvou důvodů. Výše plateb státu je extrémně nedostatečná.  

 

- U důchodců je poměr mezi platbou státu a čerpáním 23,6 miliard : 130  miliardám Kč. Pokrytí z plateb státu je 18 %. 

 

- U dětí je to 20,4 miliard : 78 miliardám Kč, tj. pokrytí 26 %.

 

 

Podstata sdělení , podstata spojená nedělitelně s řešením reformy zdravotního pojištění, je velmi podobná problematice starobních důchodů. Dá se vyjádřit následovně:

 

Pokud jsme nevychovali děti, budoucí plátce daní a pojistného, nemá nám kdo přispívat ve stáří na náklady spojené se zdravotní péčí a my jsme pak závislí na dětech cizích lidí. Dostává se nám tak v důchodovém věku zdravotní péče, do které jsme neinvestovali prostřednictvím nákladů spojených s kvalitní výchovou dětí, budoucích daňových poplatníků.  Jako bezdětní jsme tak opět v roli černých pasažérů, čerpajících drahou zdravotní péči, do které investovali jen jednu pětinu částky, kterou následně ve stáří ze systému zdravotního pojištění vyčerpají.  Tím prohlubují nerovnováhu systému zdravotního pojištění. 

 

Za předpokladu, že se jednalo jako dříve o část populace, která nepřesáhla 10%, jednalo se o nerovnováhu ve své podstatě zanedbatelnou. V dnešní společnosti ale počet lidí nevychovávající novou generaci prudce narůstá, v průzkumech až 40% mladých žen uvádí, že nechtějí mít děti, navíc značná část rodin má jen jedno dítě. Tím se stále zrychlujícím tempem destabilizuje finanční rovnováha celého systému, ve kterém dochází k úbytku plátců a rychlému nárůstu poživatelů zdravotního pojištění, které samozřejmě vede:

 

-    v první etapě k rychlému vyčerpání rezerv systému,

-    ve  druhé etapě k masivním dotacím ze státního rozpočtu,

-    ve třetí etapě ke zhroucení systému zdravotního pojištění.

 

V současné době lze konstatovat, že jsme mezi první a druhou vývojovou etapou a tedy na počátku skutečné krize zdravotního pojištění. Podle údajů přednesených dne  31. 10. 2006 ministrem práce a sociálních věcí panem Petrem Nečasem na 62. Žofínském fóru,  věnovaném  důchodové reformě:

 

- od roku 1999 do roku 2005 rostly sociální mandatorní výdaje v průměru o 25 mld. Kč ročně, poslední meziroční nárůst již 70 mld. Kč,

      -  demografický  faktor (25% občanů starších 60 let, v roce 2050 již 40% občanů) způsobuje  deficity,   které  již  od  roku  2009  generují  na  zdravotním pojištění dluhy 15 - 20 miliard Kč ročně s předpokladem nárůstu.

     První systémový krok reformy financování zdravotnictví.

Vzhledem k  již technicky vyřešeným a komplexně provázaným reformám (důchodové a sociální), je řešení poměrně snadné. Bezdětní si musí zabezpečit zdravotní péči ve stáří povinným spořením do II. státního zdravotního pilíře, podobně jako tomu bude v případě II. státního povinně spořícího důchodového pilíře v ekonomicky aktivní etapě života.

 

Takovým způsobem pojatá reforma financování zdravotnictví postupně obnoví odpovědnost občanů za vlastní budoucnost a tedy řád věcí blízký stavu přirozenému.

 

Opět, stejně jako u důchodové reformy, je z hlediska státu optimálním řešením postupný přechod bezdětných a rodičů jednoho dítěte z průběžně financovaného a státem garantovaného systému zdravotního pojištění, na II. zdravotní spořící pilíř. Nově vytvořený systém postupně, tj. sociálně citlivě vytěsní bezdětné a částečně vytěsní málodětné ze státem garantované zdravotní péče.  Bude se tak opět dít postupně, tj. sociálně citlivě, v průběhu jedné generace.  Co se týká důležitého přechodného období, budou si výdělečně činní bezdětní a rodiny s jedním dítětem spořit na zdravotní péči ve stáří, tj. pro dobu, kdy budou čerpat starobní důchod.  Při odchodu do důchodu pojištěnci soukromých zdravotních pojišťoven budou čerpat alikvotní část na zdravotní péči a to ve stále se zvyšujícím procentu plnění. 

 

Jak to bude vypadat v praxi:

 

1.     příklad:  Jsem bezdětný a spořím si povinně na zdravotní zabezpečení v důchodovém věku do II. spořícího zdravotního pilíře. Do roka ukončím výdělečnou činnost a odejdu do důchodu.  Z II. spořícího zdravotního pilíře mi stát začne proplácet vypočtená procenta na úhradu potřebné zdravotní péče, a to ve stejné výši, v jaké mi ji přestane proplácet moje zdravotní pojišťovna, u které jsem byl přihlášen v rámci státem garantovaného systému zdravotní péče. Ze začátku, bude procento plnění z II. spořícího zdravotního pilíře relativně malé. Vše, co si nestačí klient uspořit vzhledem k věku, obdrží z průběžně financovaného zdravotního pojištění.

 

2.     příklad:  Narodilo se mi dítě, nebo jsem dítě osvojil a vychovávám ho. Investice do výchovy dítěte plně nahrazují investice v penězích odváděné na sanaci nákladů zdravotního ošetření ve stáří. Čím více dětí budu vychovávat, tj. čím více budu investovat do státem garantovaného systému zdravotního pojištění, tím menší částky povinně ukládané do II. spořícího zdravotního pilíře budu platit. Od třetího dítěte již do II. spořícího zdravotního pilíře rodiče, kteří děti vychovávají nebo je již vychovali, nic nepřispívají! Důvod je zřejmý – rodiče si na úhradu svých nákladů na zdravotní péči ve stáří již přispěli dobře vychovanými dětmi, tj. budoucími plátci daní. Ti budou ze svého výdělku odvádět daně a pojištění, ze kterého jsou sanovány průběžně financované systémy sociálního státu – důchodový a zdravotní.