Světlo na konci tunelu I.
V druhé části seriálu „Dítě na okraji společnosti“ jsem odkryl nedostatečné znalosti ekonomů v oblasti problematiky dětí a rodiny. Ve čtvrté části jsem uvedl, že základní problém ekonomů je, že se ekonomie zcela odtrhla od rodiny a tím i od dítěte. Ekonomové se na vysoké škole ekonomické nenaučí nic o ekonomice rodin. Ekonomové nemají žádné vědomosti o skutečných peněžních tocích v průběžně financovaných systémech sociálního státu. Uvedl jsem v této souvislosti dva pádné důkazy v druhé části seriálu nazvaném „Ekonomové a dítě“. První důkaz: materiál NERV k důchodové reformě, signovaný našimi předními ekonomy, doporučil řešení na základě falešné zásluhovosti. Druhý důkaz: Václav Klaus prosazením nových daňových zákonů okradl a to doslova, pracující rodiče o peníze potřebné na krytí nákladů výchovy dětí v rodině. Mohu jen konstatovat, že ekonomové i u nás započali dne 1. 1. 1993 válku proti dítěti.
Co k tomu dodat? Stačí se podívat na původ slova ekonomie. Slovo pochází z řeckého oikonomia: oikos – dům, nomos – zákon. Slovo oikonomia znamenalo původně vedení domácnosti! Ekonomie tak připomíná marnotratného syna ze známého biblického příběhu. Syna, který utekl z rodného domu. Syna, který musí najít cestu zpět. Cestu do rodného domu, ze kterého ekonomie vzešla. Cestu k prameni života.
Sám jsem při studiu problematiky průběžně financovaných systémů sociálního státu neustále narážel na ignoranci ekonomů co do možnosti aplikace ekonomie na problematiku rodiny a dítěte. Ve své práci jsem, vzhledem k naprostému nedostatku jiných možností jak trefně označit postavení dítěte v tzv. sociálně rozvinutém státu, použil pojem spotřební zboží (Patta 2009). K tak drastickému označení postavení dítěte mne dovedl zejména fakt, že dítě je v tzv. sociálně rozvinuté společnosti chápáno jako věc. Dokonce věc zbytná, bez které se lze v životě snadno obejít. Dítě je zde pouhým objektem sociální péče. Děti, jak jsem napsal v úvodním článku seriálu, ke spokojenému stáří nejsou zapotřebí. Takovéto myšlení, společností obecně přijaté, má přímý dopad na demografickou depresi, nebo otevřeně řečeno, na genocidu národa.
Mnohokrát jsem si, právě v souvislosti s neuspokojivým postavením dítěte ve společnosti, kladl otázku: Jak je něco takového možné? Současně jsem se také snažil zodpovědět logicky následující otázku: Kde je onen hluchý prostor společenského poznání?
Kdo hledá dlouho a usilovně, najde. U mne to hledání „terra incognita“ trvalo plných pět let. Možná, že by to trvalo i déle, nebýt nabídky k publikování v RC monitoru. Právě rekapitulace poznatků, kterou jsem musel udělat při psaní seriálu „Dítě na okraji společnosti“, mi pomohla najít onen hluchý prostor ekonomie. Prostor vymezený z jedné strany sociology, kteří dítě vůbec nevidí a z druhé strany ekonomy, kteří nemají dítě ve svém portfoliu. Ten hluchý prostor v poznání se jmenuje sociální ekonomie.
To, co sociální ekonomii odlišuje od hlavního proudu ekonomie, je její zájem o otázky, které nejsou jinými ekonomickými směry řešeny pro přílišnou složitost a přesah mimo oblast ekonomie (Stephens 1981). Já k tomu mohu dodat, že sociální ekonomie musí převzít od ekonomie hlavního proudu všechny agendy počínaje legislativou zdaněním fyzických osob až po pilíře sociálního státu, důchodového a sociálního a nikoliv na posledním místě také financování zdravotnictví. Příčiny i důsledky diletantských zásahů ekonomů do sociální oblasti života společnosti jsou shrnuty v přednášce „Ekonomika rodin a její makroekonomické dopady“.
Krátký exkurz do historie.
Pojem sociální ekonomie poprvé použil hrabě du Buat-Nançay v díle „ Eléments de la politique ou recherche sur les vrais principes de l’économie sociale“, 1773 (Prvky politiky a výzkumu skutečných principů sociální ekonomiky). Historicky následovala tzv. světská normativní větev a v ní celá řada badatelů (Heinrich Dietzel, Adolph Wagner, Friedrich Wieser, Gustav Cassel, Alvin S. Johnson), kteří ve svých dílech použili pojem sociální ekonomie. Ve všech případech jde jen o otázku názvu. Obsah jejich díla, i když takto nazvaného, sociální ekonomii neodpovídá.
Existuje také náboženská normativní větev. Ta se snaží o spojení ekonomie s křesťanskou morálkou. Zde můžeme nalézt jak kleriky, tak laiky. Prvními zástupci náboženské normativní větve jsou Francouzi Charles de Coux a Alban de Villeneuve-Bargemont, na něž navazují, Auguste Ott a Pierre-Guillaume-Fréderic Le Play a Španěl Ramon Dionisio La Sagra. Za základní zdrojové texty náboženské větve sociální ekonomie můžeme označit encykliky papežů Lva XIII – Rerum novarum (1891), a Pia XI - Quadragesimo Anno (1931).
Na počátku 80. letech 20. století viděl jistý potenciál sociální ekonomie, jak způsobit revoluci
v ekonomické vědě, R. J. Stephens. Ani on, ani sociální ekonomie však nebyla k tomuto kroku připravena.
Výsledek veškerých snah o pokrok v sociální ekonomii v posledních více než 200 letech lze shrnout do pouhých dvou vět, cituji: „současnou sociální ekonomii nelze zařadit jako samostatný směr ekonomického myšlení. Nicméně sociální ekonomie představuje odlišný přístup k ekonomii, ač v současné době nemá vlastní ucelený teoretický systém“ (J. Dušková 2007).
Jako základní příčinu dosavadních neúspěšných snah o rozvoj discipliny si dovolím označit zejména tu skutečnost, že sociální ekonomie se dosud zabývala jen sociální ekonomikou, tj. konkrétními subjekty. Navíc subjekty situovanými na periferii společnosti. Lze to doložit na práci W. M. Duggera a z našich badatelů O. Čepelky. Výrazným rysem Duggerovy definice sociální ekonomie je omezení na problémy znevýhodněných osob. Podobně práce O. Čepelky se soustřeďuje na výrazně menšinový segment společnosti. V daném případě segment sociálně ohrožené skupiny obyvatelstva. Před selektivním přístupem, konkrétně před jeho praktickými dopady na obecné myšlení jsem varoval v přednášce „Ekonomika rodin a její makroekonomické dopady“ v r. 2009. Takto pojímané zkoumání jevů na pomezí sociologie a ekonomie je živnou půdou myšlenkových pochodů vytlačujících ekonomicky aktivní rodiny s dětmi na okraj společnosti.
Na podporu svého tvrzení cituji z přednášky: Přerozdělování nebo uznání? Přerozdělování je spojováno s moralitou. Uznání je dáváno do souvislosti se spravedlností a mravností.
Politika přerozdělování má důsledky v oblasti uznání. Naše současná myšlenková schémata dávají do protikladu pojmy typu:
výchova dětí x vydělávání peněz, nebo: sociální pomoc matkám x placení daní.
Jako praktický příklad citát z dopisu: „Také je třeba brát v úvahu, že veškerou případnou státní podporu platí daňoví poplatníci. Takže vlastně sousedé v domě povinně přispívají na výživu dětí svého souseda, když vlastní dítě třeba mít nemohou, nebo ho dávno vychovali“ (L. Jakl 2007).
Uvedené příklady, včetně citátu z dopisu jasně říkají: Politika přerozdělování vede ke zneuznání. Proč? Protože každý si v této souvislosti okamžitě vybaví sociálně neintegrované skupiny obyvatelstva!
Ve skutečnosti se společenské zneuznání dotýká pracujících rodičů s dětmi!
Na této věci je bolestná zejména skutečnost, že se jedná o zneuznání falešné. S odvoláním na fakta presentovaná v citované přednášce mohu tvrdit, že pracující rodiče dětí odvedou do státní pokladny řádově desetkrát více na daních a tzv. „pojištění“, než od státu na výchovu dítěte dostanou. Proto společenské zneuznání pracujících rodičů zde není dáno pragmatickými důvody.
Z uvedeného příkladu lze dovodit, že cesta k poznání základních principů sociální ekonomie nevede přes sociálně vyloučené a ohrožené skupiny obyvatelstva. Jedná se zde dokonce o pohled, který přímo znemožňuje poznání obecných principů a následně skutečných problémů a rizik, kterým aktuálně musí čelit tzv. sociálně vyspělá společnost.
Sociální ekonomie jako plnohodnotný ekonomický směr stojí mimo ekonomii a sociologii (Pettman 1977). Já k tomu mohu jen dodat, že sociální ekonomie musí vycházet z lidsky uchopitelné společenské reality. Proto je v prvé řadě třeba omezit počet oborů, ze kterých sociální ekonomie čerpá potřebné znalosti. Sociální ekonomie nemůže využívat „mnoho vědeckých disciplin“(Pettman 1977), protože praxí ověřené přísloví nám říká jednoznačně: „Mnoho psů, myslivcova smrt“. Proto striktně omezím počet oborů, ze kterých je schopna čerpat sociální ekonomie, na čtyři: ekonomie, sociologie, demografie a psychologie.
Musím také odmítnout exaktně jen těžko uchopitelné hodnoty morální a to i v případě, že naprostá většina z nás se snaží určité morální hodnoty vyznávat a uplatňovat je ve svém životě. Jak jsem již napsal v desáté části seriálu, cituji: … „člověk je tvor společenský. Každý z nás ale musí také jíst, pít, odívat se, opatřit si obydlí, do něj teplo a světlo“.
Následně uvádím jako důkaz svých tvrzení ve sporu s moralisty demografickou statistiku z let 1993 -96, tj. z doby, kdy česká společnost zareagovala na V. Klausem prosazené nové daňové zákony:
Tabulka: Počet živě narozených dětí v kalendářních letech.
|
Rok |
1993 |
1994 |
1995 |
1996 |
|
Novorozenci |
121 025 |
106 579 |
96 097 |
90 446 |
Poznámka k tabulce: Jednání občanů je dnes podrobováno diktátu státu v daleko větší míře, než jsme si ochotni připustit.
Sociální z latinského socialis, znamená společenský. Proto, a dále z důvodů výše uvedených, musí sociální ekonomie systematicky zkoumat celou společnost. Prosazování určitých, více-méně náhodně vybraných skupin obyvatelstva na úkor celé společnosti nelze již nadále tolerovat. Proč? Protože důsledky jsou více než tragické. V tzv. sociálně vyspělých, ve skutečnosti demograficky a proto i ekonomicky bankrotujících státech jsme se ocitli na rozhraní společenského vývoje. Vývoje, za jehož hranicí již nebude cesty zpět z fatálních důsledků, které jsem vzpomenul v osmé části seriálu (Thurow 2003), cituji: … „s vizí revoluce starých proti mladým, vydávání peněz na důchody a zdravotní péči a nikoliv na školy, silnice, výzkum (stačí vzpomenout v této souvislosti současnou polemiku probíhající mezi ministry zdravotnictví a financí vlády premiéra Bohuslava Sobotky).
Co je potřeba udělat? Nastartovat společenské změny, které budou respektovat skutečnou mezigenerační solidaritu, tj. především investice pracujících rodičů do budoucnosti. Investice do výchovy dětí. Právě to je základním a neodkladným úkolem sociální ekonomie.
Ivo Patta
V Měchenicích 10. dubna 2014.