Sociologové v České republice.
Sociologie je dnes vnímána českou veřejností jako vědní obor nemající nic společného s praxí(1). Pokud se náhodně zeptáte, oslovení si vzpomenou na nějaké průzkumy, navíc zaměňované za průzkumy marketingové a maximálně na sčítání lidu, domů a bytů.
Když se obrátíte k odborníkům a zeptáte se jich jak svůj obor vnímají, mluví často o krizi a rozkladu oboru. Pesimisticky mluví o rozštěpení a fragmentaci sociologie. Jedni hledají jakousi univerzální teorii o společnosti (a po celá desetiletí ji nenacházejí), ne nepodobni středověkým alchymistům a jejich hledání kamene mudrců. Druzí se snaží pracovat na studiích v sociální oblasti a předem se obloukem vyhýbají sociologickému teoretizování, aby si snad náhodou nezadali s něčím tak nejistým a neuchopitelným jako je sociologická teorie. Ani ti si nevedou lépe těch prvních. Ve chvíli, kdy mají vyhodnotit svoje sociální studie, vrací se na jejich začátek s tím, že je třeba dalších studií a dalších dat a dalších let, než se jasně vysloví o zarážejících výsledcích, ke kterým došli (2).
I ti nejlepší z nejlepších naráží na jakousi nepřekročitelnou hradbu. Připadají mi jako horolezci, kteří se dostaly téměř až na vrchol a ve chvíli, kdy mají přejít posledních pár metrů a rozhlédnout se bez zábran po krajině poznání, začnou se točit v bludném kruhu.
Chcete markantní příklad? Tady je: Jan Keller (3) píše v kapitole Stihneme si život odpracovat? následující moudrá slova:
„Roste počet lidí, kteří se dovtípili, že život si stihnou odpracovat a na slušnou penzi si našetří jedině za podmínky, že nebudou mít děti. ... Průběžný penzijní systém je ... stále méně schopen zajistit slušnou penzi pro všechny. ... Bezdětní se ... stávají dvojnásobnými vítězi. Nejenže si nechávají platit penze v průběžném systému dětmi druhých, ale ještě si na stáří přilepší v kapitálovém systému pomocí peněz, které si ti s dětmi odložit nemohou, protože je vydají na své ratolesti“.
Co z toho J. Keller vyvodil? Přesně to, o čem jsem psal výše. Místo pohledu do krajiny poznání za vrcholem se začal točit v bludném kruhu. Cituji z téže knihy J. Kellera: "Sociální stát slábne v důsledku souběhu okolností, které nedokáže ovlivnit, ba které zčásti sám zavinil svým zcela rutinním chodem". To lze považovat za zlatý hřeb českého sociologického myšlení nového tisíciletí! Když si s něčím nevíme rady, tak provedeme personifikaci. Takto "oživený" pan Sociální Stát může za všechny své neduhy. My, sociologové a demografové jsme z obliga! J. Keller tak místo co by už už uchopil zlatou hřivnu, vtlouká další hřeb do rakve sociologie u nás.
Důkaz že J. Keller je přes vše výše uvedené skutečně jedním z nejlepších, vám podám v následující ukázce. Je z pera uznávaného českého demografa L. Rabušice (3): "Na mnoha stránkách své knihy jsem se snažil ukázat, že nízká sňatečnost a nízká plodnost jsou charakteristickými znaky moderní společnosti. Závěr, k němuž ve svých analýzách opakovaně docházím, lze formulovat následovně: Proměny v charakteru českého demografického chování, především však v oblasti reprodukce, jsou výsledkem moderní kulturní změny, jejíž nositelkou je současná mladá česká populace. ... Nízká sňatečnost a nízká porodnost jsou zákonitými jevy této kulturní změny. Konstatujme to jako sociální fakt a smiřme se s ním".
To je vědecký přístup? Jistěže ne! Z úst profesionála dokonce slyšíme v závěru výzvu k appeasementu a tedy ke smiřování se situací. Navíc, aniž si to vůbec uvědomuje, místo objektivního hodnocení na základě rozboru skutečných příčin takového údajného chování mladé generace, této rovnou nasazuje psí hlavu. Dělá tím neoprávněně z mladé generace egoisty a lenochy, kteří si chtějí jen užívat, bez ohledu na budoucnost kohokoliv včetně budoucnosti své.
V takovém stavu nalézáme obor v době, kdy politici zoufale hledají cesty na oživení společnosti pomocí smysluplných reforem – které sociologové nejsou sto předložit, protože sociologie se již dávno oprostila od konfliktů a veřejných debat, jež v padesátých letech minulého století byly zejména v USA její živnou půdou. Sociologie degenerovala, protože se uzavřela do sebe samé a většinou také k sobě samé odkazuje. Sociologickou teorii dnes dělají a spotřebovávají téměř výhradně sociologičtí teoretici.
Obor tak připomíná byrokratický úřad, který zbytněl natolik, že si vystačí sám se sebou. Napojení do společnosti se jaksi vytratilo a kdosi přišel na to, že již vlastně není pro vnitřní život oboru ani důležité. Do sebe zahleděná sociologie míří společně se společností, již měla kultivovat, do propadliště dějin.
Co je na české sociologii špatné? V podstatě nic, nenacházím na ní ale ani to dobré. Jak bych také mohl při vědomí vyhořelého, společnosti nijak neprospívajícího oboru, který snad až dodnes nebyl vědou. V případě opaku by totiž muselo existovat dostatek teoretických výstupů z oboru, dostatek materiálu uchopitelného politiky a přetavitelného na tolik potřebné reformy.
Jak dál? Je samozřejmě možné pokračovat v dosavadním trendu a pohřbít sociologii společně se sociálním státem v rakvi dobře obité hřeby sociologů. Je zde ale možnost rozvoje sociologie i sociálního státu. Naznačil jsem ji v článku „Komplexní řešení demografického problému“ (5) a v „První prorůstové a propopulační důchodové reformě“, na kterou se v článku odvolávám. Nic mě nemohlo přesvědčit více o mumifikaci sociologického myšlení českých sociologů a demografů, než právě jejich mlčení. Žádná reakce na uvedený článek je toho důkazem.
V tomto okamžiku je obzvláště naléhavé porozumět podstatě jevů, které jsou pro současné „odborníky“ nepochopitelné. Takový úkol ovšem vyžaduje úplnou rekonstrukci příslušných vědních oborů, v konkrétním případě sociologie a demografie. Úplná rekonstrukce ovšem znamená nové lidi, nezasažené virem iluze, iluze vydávané za skutečnost jak vidíme u L. Rabušice, iluze zákonitě plodící deziluzi a rezignaci. Deziluze a rezignace, to je charakteristické pro fatalisty, kteří dnes působí v sociologii a demografii.
Ano, chce to nové lidi, kteří se nepoddají iluzi o neuchopitelnosti svého oboru, ale naopak udělají ze sociologie společensky prospěšnou vědu a osedlají ji k prospěchu společnosti. Podařit se to musí a to co nejdříve. Mnoho desetiletí promrhali sociologové, následně mnoho let promrhali politici. Reformy již nesnesou odkladu, má-li se společnost znovu obrodit (doslova) a tím obhájit svoji existenci pro budoucnost.
Je to boj o:
-pochopení a porozumění podstaty společenských problémů,
-systémový, mezioborový pohled, zahrnující také ekonomiku a psychologii,
-důmyslná rozhodnutí ve vztahu k časovému dosahu zamýšlených opatření,
-srozumitelnost, jasnost sdělení pro politiky,
-pomoc politikům z hlediska věcného při formulaci opatření,
Stav české sociologie je kritický. ODS připravuje reformy důchodového, sociálního i zdravotního systému, které již ve střednědobém pohledu zavádí nás občany i sociální stát do slepé uličky zrychleného vymírání národa a bankrotu sociálního státu. Sociologové a demografové více méně nezúčastněně mlčí. Pokud je lze výjimečně zaslechnout v médiích, tak jen přitakávají. Chtělo by se říci: „Vraťte se do své sociologické rakve dobře obité hřeby, které jste sami pomáhali zatloukat“.
Ivo Patta
V Měchenicích 6. září 2008
Literatura:
(1)Balon J. Sociologická teorie Příběh krize a fragmentace Sociologické nakladatelství Praha 2007
(2)Hamplová Dana a kol. Životní cyklus, sociologické a demografické perspektivy, strana 274-275, Vydal Sociologický ústav AV ČR, Praha 2006
(3)Keller J. Soumrak sociálního státu Sociologické nakladatelství, Praha 2005
(4)Rabušic L., Kde ty všechny děti jsou? Sociologické nakladatelství, Praha 2001
(5)Patta I. Komplexní řešení demografického problému Demografie č.2/2007, s. 117 – 120, revue pro výzkum populačního vývoje, vydavatel Český statistický úřad.