Navigace: Sociologie > Reformy, aneb ekonom za 18 a sociolog za 20 bez dvou.

Reformy, aneb ekonom za 18 a sociolog za 20 bez dvou.

Politici jsou dnes v informační pasti. Radí jim a lobbuje u nich každý, kdo má dobře proříznutá ústa. Ne nadarmo se říká, že „Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“. Podívejme se proto kriticky na profese, které nejvíce reformní rozhodování politiků ovlivňují.

Začali s tím demografové varovným pokřikem, že je málo dětí.


Toho se obratem ruky ujali ekonomové a vymysleli penzijní fondy. Penzijní fondy se samozřejmě vůbec netýkají zajištění na stáří. Jde pouze o to, jak dnes vydělat na dalším bankovním produktu, v jehož názvu by měla být také slova … a po nás potopa. Nebo si myslíte, že po 35 letech spoření do penzijních fondů v ekonomicky i politicky nestabilním světě budete mít v ruce víc, než je hodnota kapesníku, kterým si budete utírat slzící oči? Penzijní fondy jsou, stejně jako finanční trhy bankovních produktů, založeny na důvěře. Důvěře v to, že si za papírový peníz, který má jen hodnotu smluvní, budu moci kdykoliv koupit skutečnou komoditu, tj. mouku, cukr, benzín do auta, elektřinu. Přitom penzijní fondy u nás bankéři prosazují ve chvíli, kdy se zcela vytrácí důvěra, na které stojí finanční trhy a bankovní produkty na těchto trzích obchodované.


Ano, v první řadě by se na pranýři společenské kritiky měli ocitnout bankéři, kteří přes peníze nevidí na problémy lidí a přitom si osobují právo okrádat daňové poplatníky o další a další finance. Činí tak jednak přímo, prostřednictvím bankovních poplatků, které v České republice dosahují výše 100 milionů korun denně – a také nepřímo prostřednictvím státu, ať se jedná o pomoc krachujícím bankám v minulosti, nebo o příspěvek státu k penzijnímu připojištění.


Bohužel bankovní lobby je natolik silná, že si na politicích vynutila jako důsledek své důchodové reformy zvyšování daní. Stalo se tak ve chvíli, kdy daňový poplatník odevzdává ze zákona téměř polovinu ze své skutečné, tj. superhrubé mzdy, kterou má pro něj připravenou zaměstnavatel. Kdo si myslí, že jako ekonomicky aktivní občané nejsme odíráni o téměř polovinu své mzdy, nechť se podívá na tzv. „Den daňové svobody“. Každý obratem zjistí, že letos pracoval na stát průměrně do 15. června a až od toho dne si začíná vydělávat na sebe a svoji rodinu.
Souhlasím proto se sociologem Petrem Hamplem a říkám spolu s ním, cituji:

„„Zakažme ekonomům mluvit do penzijní reformy“.

Ano, s názvem uvedeného článku a značnou částí jeho obsahu lze souhlasit. P. Hampl je jedním z hrstky sociologů, kteří se alespoň snaží o hledání správných východisek k řešení sociálních reforem. Je jen shodou okolností, že si na části obsahu jeho článku a autorském dovětku dovolím demonstrovat nesoustavnou práci sociologů jako takových.

P. Hampl se ptá v článku z 11. 3. 2011, aktualizovaném 5. 8. 2011: „Jak to udělat, aby se výchova dětí vyplácela aspoň tolik jako střádání do penzijních fondů?“. Přitom jednoznačná precizní odpověď včetně ekonomických výpočtů je na internetu na webových stránkách sociální demokracie (!). Jedná se o „Integrované reformy, důchodovou a sociální pro Českou republiku“ . Dostupné na adrese: http://www.cssd.cz/soubory/ke-stazeni/reformy-2011/pata.pptx

Položme si klíčovou otázku: Jakou mám jako občan možnost investovat smysluplně do své důchodové budoucnosti, aniž bych vyvolal mezigenerační konflikty a zadlužil státní pokladnu?

Výchova dítěte v rodině obnáší aktuálně investování 6 600 korun měsíčně po dobu nejméně 18 let. Výsledek je 1 milion 425 tisíc korun, investovaných do jednoho dítěte v rodině s 1 – 3 dětmi a nejčastější mzdou rodičů (nižší než průměrná). Vychováme-li v rodině alespoň dvě děti a investujeme 2 miliony 850 tisíc korun, můžeme si říci, že jako rodiče jsme v míře dostatečné investovali do nové generace. Generace, která nám v době své ekonomické aktivity prostřednictvím daní zajistí naši důchodovou budoucnost. Výsledný starobní důchod, se kterým můžeme v současnosti počítat, je v průměru 10 tisíc korun měsíčně.

Jinou možnou investicí může být ukládání peněz do penzijních fondů, jak nám to všem bezohledně, protože bez ohledu na výchovu dětí v rodinách, naordinovala Bezděkova komise č. 2. Na základě průzkumu do penzijních fondů vloženého a zhodnoceného kapitálu, potřebného k vyplácení stejných deseti tisíc korun měsíčně, jsem došel k výsledku 1 milion 700 tisíc korun až 2 miliony korun. To je výše potřebného vkladu, podle úspěšnosti investování mých peněz do finančních produktů jednotlivými penzijními fondy. Když si následně spočítám, kolik musím ve finále naspořit za ekonomicky aktivní období svého života, tj. za 36 let, vyjde mi, že musím spořit 4000 korun měsíčně, abych naspořil potřebný 1 milion 700 tisíc korun a mít navíc štěstí na dobrý penzijní fond. Dobrý v tom smyslu, že právě ten můj penzijní fond nepřijde při finančních operacích o mé peníze. Uvedenou částku lze dokonce snížit na měsíční úložku 3300 korun, pokud zohledním úročení 1% ročně, což je obvyklý roční úrok právě u penzijních fondů. Výsledek spoření za 36 let je 1 milion 717 tisíc Kč, což odpovídá 1 milionu 700 tisícům korun kumulovaného kapitálového vkladu nutného pro výplatu 10 000 korun měsíčně ve stáří s ohledem na průměrnou dobu dožití. Samozřejmě musíme zohlednit u měsíčních úložek také inflaci, aby výsledný důchod z II. spořícího pilíře po 36 letech spoření byl 17 tisíc korun a odpovídal tak průměrnému aktuálnímu důchodu. Průměrnou míru inflace lze očekávat ve výši 2 % ročně, vyčísleno v penězích to znamená navýšení měsíčních úložek s každým dalším rokem o 66 korun.

Když srovnám investování do výchovy dětí v rodině s investováním do penzijních fondů z hlediska výsledné výše starobního důchodu, vyjde mi při stejné základní investici zcela stejný výsledek. Rozdíl je jen v rozložení investice na 6600 korun měsíčně po dobu 18 let u jednotlivce při výchově jednoho dítěte (13 200 korun měsíčně u manželů po dobu 18 let při výchově dvou dětí) a na 3300 korun měsíčně po dobu 36 let při individuálním investování peněz do penzijních fondů. Inflace a z ní rezultující nárůst nákladů se projeví naprosto stejně i v ekonomicky aktivních rodinách, kde vzrostou náklady na výchovu dětí o stejnou částku, tj. 66 korun měsíčně s každoročním navýšením o 2%“.

V druhé řadě, po ekonomech resp. bankéřích by se na pranýři společenské kritiky měli ocitnout sociologové, kteří jen mluví o mnohočetných a proto neuchopitelných faktorech ovlivňujících chování jednotlivců i společnosti. Sociologové tím jen skrývají svoji neschopnost správně provést systematickou klasifikaci dnešních společenských jevů. Proto jim stále uniká možnost správné analýzy a pojmenování současných problémů sociálního státu. 

Politici (pokud to nejsou profesí ekonomové, nebo sociologové) proto nejsou kategorií lidí, které je třeba z hlediska prováděných sociálních reforem zavrhovat především. Nesou vinu za zpackané reformy až v třetí řadě, za bankéři a sociology. Nejsou v naprosté většině odborníky na problematiku, kterou musí jako politici řešit. Proto se odborníky obklopují a očekávají od nich sofistikovaná řešení aktuálních problémů. Protože však politici dostávají od odborníků řešení falešná (bankéři s jejich bankovním produktem „Penzijní fondy“), nebo žádná, jak je tomu prokazatelně u sociologů, nelze se pak divit, že legislativní procesy postupují špatným směrem.

Politici totiž schvalují takové reformy sociálního státu, které jsou jim odborníky předkládány.

Ivo Patta

 
© sociologie.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma